Výstava Sabiny Knetlové v pražské Karpuchina Gallery působí od vstupu jako přesně vyvážená situace, která nepotřebuje nadbytečný komentář. Prostor je čistý, jasný a zpomalený. Není zaplněn množstvím objektů, ale strukturován jejich rozmístěním, vzdálenostmi a napětím, které mezi nimi vzniká. Právě toto „mezi“ se stává jedním z klíčových nositelů významu – tichým polem, v němž se odehrává vztah mezi tělem, prostorem a divákem. Už samotný název výstavy naznačuje posun. This Is No Longer The Place Where I Was nemluví o odchodu v dramatickém slova smyslu, ale o jemné, přesto zásadní změně polohy – o jiném nastavení těla a mysli vůči sobě navzájem i vůči okolí. 
Instalace pracuje s pomalostí a jasnou strukturou. Divák zde není veden od jednoho objektu ke druhému v lineární posloupnosti, ale spíše se pohybuje v prostoru, obchází těla, vnímá jejich měřítko a vztahy, které mezi nimi vznikají. Každý objekt má svůj vlastní prostor, zároveň je však čitelně součástí celku. Galerie není zahlcena významy ani formami – naopak, prostor je zpomalen a otevřen, což umožňuje soustředěné vnímání detailů i celkového rytmu instalace.
Ústředním bodem výstavy je klečící figura z betonu, zavěšená v síti tenkých řetězů, které ji spojují s kameny rozloženými po podlaze. Postava má zakrytou tvář a ruce přiložené k tělu v gestu, které lze číst jako ochranu, soustředění i vnitřní dialog. Řetězy zde nepůsobí jako tradiční pouta, ale jako vazby: jemné, napnuté linie vztahů, které tělo ukotvují v prostoru a zároveň mu umožňují existovat. Tělo není ani svobodné, ani spoutané – je ve vztahu, v neustálém napětí mezi stabilitou a pohybem. Redukce tváře na temný otvor posouvá identitu figury mimo konkrétní rysy. Výraz se nepřenáší skrze obličej, ale skrze gesto. Ruce přiložené k tělu fungují jako ochranný prvek, ale zároveň jako gesto naslouchání – sobě i druhému. Tento motiv se v různých obměnách objevuje i v dalších částech instalace. Tělo se zde postupně fragmentarizuje: objevují se oddělené hlavy s tmavými, vypálenými otvory, izolované ruce položené na zemi, torza natažená do horizontály, z nichž vycházejí řetězy zakončené dlaněmi. Každý z těchto fragmentů působí samostatně, ale vždy zůstává čitelný jako součást širšího, kolektivního těla, které existuje pouze skrze své části a jejich vzájemné vazby.
U Sabiny hraje zásadní roli materiál. Přestože je beton těžký, pevný a na první pohled neohebný, v jejím podání působí překvapivě klidně a lehce. Povrchy nejsou agresivní ani surové, ale tlumené, místy až meditativní. Beton se zde nestává symbolem brutality či tíhy, ale nositelem klidu a vnitřní energie. V kombinaci s kovem, řetězy a kameny vzniká napětí mezi stabilitou a křehkostí, mezi pevností a možností pohybu. Instalace je vzdušná a ponechává divákovi dostatek prostoru – fyzického i mentálního – k vlastnímu prožitku.
Sabina Knetlová v minulosti absolvovala rezidenční pobyt Telegraph Gallery a před budovou Telegraphu stojí i její socha. Tato zkušenost se do výstavy nepromítá jako biografická poznámka, ale spíše jako přirozené vědomí toho, že její figury mají svůj „život“ i mimo galerii, ve veřejném prostoru.
