Rozhovor s italským umělcem Giacomem Modolem vznikl během rezidenčního pobytu v Telegraphu, který se uskutečnil v červenci a srpnu. Během této rezidence jsme měli možnost s ním hovořit o jeho tvorbě, zkušenostech z pobytu i budoucích projektech.
Během svojí rezidence v Telegraph Gallery jste zmínil, že je pro vás malování určitá forma deníkového zápisu. Jakým způsobem zaznamenáváte, co se kolem vás děje, a co vás zajímá nejvíc?
Během mojí měsíční rezidence jsem asi každé dva dny namaloval jeden obraz, skoro jako bych psal stránky deníku. Byl to můj způsob, jak si nastavit určité časové i prostorové hranice. Nešlo mi o to, vytvořit něco velkolepého, spíše jsem chtěl posbírat drobné útržky toho, co jsem v Olomouci a Praze zahlédl, které spolu ani nijak nesouvisely. Trpím nespavostí, a tak jsem to využil jako příležitost toulat se brzy ráno městem a nasávat jeho atmosféru.
Jak na vás zapůsobil prostor Telegraphu a samotná Olomouc? A jakým způsobem se lokální prvky promítly do vaší tvorby?
Místo, na kterém pracuji, mě hluboce ovlivňuje. Mění mě samotného i moje malby. V Olomouci mě jako první do očí udeřilo to propojení architektury a přírody. Přesně to zapadlo do mojí tvorby, která dlouhodobě balancuje mezi gesty a geometrií a mezi figurací a abstrakcí. Jako náměty mi posloužily moje vlastní fotografie a obrázky z knih a plakátů. V sérii, která vznikala v Olomouci, jsem chtěl navodit osamělost a nejednoznačnost, přiblížit místo na pomezí reality a halucinační vize.
Vaše malby často zobrazují noční atmosféru. Čím vás noc tolik inspiruje?
V noci získávají věci i místa novou, méně objektivní hodnotu. Slévají se dohromady a nabývají nových, nečekaných tvarů. Často si představuji příběhy, které se mohly odehrát, kde někdy vystupují skuteční lidé, které znám, jindy zase jen tváře z filmů nebo obalů desek. Pod rouškou tmy se vše vzájemně prolíná, neexistuje zde konkrétní čas nebo místo.
Sérii, kterou jste vytvořil během své rezidence, jste nazval This Is No Time for Heroes (Teď není doba pro hrdiny, pozn. překl.). Co pro vás osobně znamená?
Odkazuje na dobu, kdy raději pozoruji a soustředím se na detaily, než abych se zabýval každodenní realitou, která jako by neustále vyžadovala, abychom byli středem pozornosti. V minulosti jsem se v rámci svojí tvorby soustředil na věci, které nějak vyčnívaly, ale teď jsem se začal víc soustředit na maličkosti. Když stojím tváří v tvář jistotě veřejného mínění, dávám spíš přednost drobným záměrům a rozporuplnosti. Představa hříšníka mě láká víc než představa hrdiny.
Vaše malby na začátku vycházejí z vašich vlastních nebo nalezených fotografií. Jak s fotkami pracujete a jaké kvality musí fotka mít, abyste ji převedl do malby?
Některé postavy, které maluji, jsou obyčejní lidé, jindy jde o ikony nebo historické osobnosti. Snažím se vytvořit obrazový příběh, který transformuje jejich identitu a zapojí je do vzájemného dialogu. Fotky si vždy nejdříve vytisknu a pak s nimi dále pracuji – detaily, jako jsou siluety lidí nebo obrysy předmětů, záměrně zdůrazňuji nebo naopak mažu. Pak to celé znovu překreslím na plátno, někdy používám projektor, abych zachoval ten filmový nádech, který v malbě zůstává jako stín.
Moje práce s fotografiemi sahá až do dob studií na akademii, kdy mě fascinoval kolážový přístup a estetika punkových obalů alb – je to určitý druh fascinace, skoro až fetiš pro reprodukovaný obraz.
Co by podle vás měly vaše obrazy sdělit divákovi? Co by si měl ze setkání s vaší tvorbou odnést?
Je pro mě důležité naopak divákům nedávat žádnou konkrétní odpověď na to, co by měli v mých malbách vidět. Je krásné, když někdo sám v obraze rozpozná něco, co souvisí s jeho nebo její vlastní zkušeností.
Žijeme v době vizuálního přesycení, kdy nás denně bombardují tisíce obrazů. Jak vidíte roli malby v dnešním obrazy přehlceném světě?
Na rozdíl od toho všeho, co nám denně servírují naše zařízení, smysl malby a fotografie vidím v tom, že mají tu schopnost zůstat nepochopené. I ten nejbizarnější obraz vytvořený umělou inteligencí je stále výsledkem pevně daného algoritmu. Možná právě malba si uchovává onu lidskou proměnlivost, to komplexní a těžko uchopitelné tajemství. Už jsme toho viděli dost, a co se kolem nás děje, je často šokující. To, co nám schází, je introspekce.
Měl jste možnost do určité míry navnímat uměleckou atmosféru v České republice. Jak se liší témata a vizuální jazyk v Česku a v Itálii?
Líbí se mi, jak jsou lidé v Česku zapálení, vládne tu elektrizující nálada. Bylo zajímavé objevovat tak různorodou malířskou scénu, protože mám pocit, že čeští umělci se nenechají příliš ovlivňovat nějakými směry nebo trendy. Lidé, které jsem tu poznal, mi vyprávěli o tom, že prožívají velmi intenzivní tvůrčí období, což bylo znát i na profesionálním a seriózním přístupu jak umělců, tak dalších lidí, kteří se v umění pohybují. V Česku jsem cítil silný zájem o umění jako o prostředek hledání vlastní identity, který vychází z různých osobních zkušeností.
Zastupuje vás turínská Crag Gallery, kterou vede Karin Reis. Na jakých projektech teď společně pracujete?
Kromě několika zajímavých skupinových výstav v Itálii právě pracujeme také na knize, která shrne moji tvorbu z posledních let. Budou v ní také texty kurátorů a novinářů, se kterými jsem měl možnost sdílet své myšlenky a kteří přispěli k mému uměleckému i intelektuálnímu růstu.
