Roman Ondak není pro návštěvníky olomouckého Telegraphu neznámou tváří. S jeho specifickým přístupem k materiálu jsme se v Telegraphu setkali už dříve, konkrétně v projektu Dough Portraits od Sørena Dahlgaarda, kde bylo jeho dílo zachyceno na jednom z portrétů s těstem na hlavě. Nyní se však tento globálně uznávaný autor vrací do českého prostředí.
Roman Ondak patří k nejvýraznějším postavám současného evropského konceptuálního umění a jeho tvorba se dlouhodobě pohybuje na pomezí instalace, sochařství, performativních akcí a videa. I když jsou jeho kořeny na Slovensku, umělec je dnes etablovanou osobností, která vystavuje v nejdůležitějších galeriích od Londýna po New York. Prosadil se tam jako mistr nenápadných zásahů, kterými jen nepatrně vychyluje běžnou realitu a dává tak každodenním situacím nový význam. Mezinárodního věhlasu dosáhl svým projektem LOOP, který reprezentoval Česko a Slovensko na Benátském bienále v roce 2009. Ondak tehdy nechal vnitřní prostor pavilonu propojit s okolním parkem pomocí živé vegetace a chodníků, čímž vytvořil dokonalou iluzi, v níž se hranice mezi interiérem galerie a vnějším světem úplně rozplynula. Svou pozici později potvrdil účastí na prestižní přehlídce Documenta či výstavami v newyorském MoMA a londýnské galerii Tate Modern. Výstava The Day After Yesterday v Kunsthalle Praha, která probíhala od 13. listopadu 2025 do 9. března 2026, byla však jeho první velkou retrospektivou ve střední a východní Evropě po více než dvou dekádách. Pro Ondaka šlo o symbolický návrat, neboť právě Praha hrála v devadesátých letech klíčovou roli jako jeho odrazový můstek na mezinárodní scénu, a tento projekt tak znovu oživil jeho vazby na toto město.
Kurátorka výstavy Barbora Ropková koncipovala expozici jako průřez více než třemi dekádami autorovy tvorby. Téměř padesátka vystavených děl zahrnuje širokou škálu forem, od kreseb a maleb přes objekty až po videoart a prostorové instalace. Název výstavy, odkazující na stejnojmenné dílo z roku 2005, naznačoval hlavní tematickou linku, kterou je práce s časem a pamětí. Ve své tvorbě čerpal z odkazu konceptuálního umění šedesátých a sedmdesátých let, avšak posouvá jej směrem k zasněné reflexi každodennosti. Pro jeho přístup byla charakteristická práce s banálními materiály a situacemi, které pomocí jemných posunů transformoval v metafory o identitě a lidské existenci. Často tematizoval specifika středoevropského prostoru a vyrovnávání se s komunistickou minulostí, kterou konfrontoval s naší globalizovanou současností. Ondakova díla fungují jako nástroje, které nás učí znovu a pozorněji pozorovat okolní svět. Skrze ně odkrýváme skrytá napětí mezi naší osobní zkušeností a tím, jak věci vnímáme jako společnost.
V prostoru Galerie 1 dominovala monumentální readymade s názvem Do not walk outside this area. Jde o skutečné křídlo Boeingu 737-500, na které mohli návštěvníci přímo vstoupit. Ondak zde radikálně změnil perspektivu diváka. Technický objekt, běžně vnímaný jen z dálky, proměnil v pochozí platformu a smazal tak hranici mezi sochou a architekturou.
Celá Ondakova tvorba je totiž silně formována jeho dospíváním ve střední Evropě a její socialistickou minulostí. Tento biografický a politický podtext se jasně propisuje i do dalších instalací, které spojují intimní vzpomínky s kolektivní pamětí. V díle Freed Doorway autor vytrhl dveře ze svého dětského pokoje a umístil je do nového prostředí, zatímco Resting Corner zve diváky do prostředí tvořeného nostalgicky známým socialistickým nábytkem. Na tyto motivy, podobně jako v případě díla Bad News Is a Thing of the Past Now, navazují i práce ze sbírky Kunsthalle Praha. Příkladem je instalace Perfect Society, tvořená industriálními trubkami, která evokuje utopické ideály a jejich následné dystopické zhroucení.
Vrcholem výstavy v Galerii 2 bylo ikonické participativní performativní dílo Measuring the Universe. Poprvé bylo instalováno v Pinakothek der Moderne v Mnichově v roce 2007 a vzniká výhradně za účasti publika. Asistenti zaznamenávali na bílé stěny výšku, jméno a datum návštěvy každého příchozího, čímž se z prázdného prostoru postupně stal tmavý pás, kde se individualita jednotlivce slévala v kolektivní portrét. Motiv plynutí času rozvíjelo také dílo Event Horizon, vytvořené ze stoletého dubu z umělcova rodného kraje. Strom rozřezaný na sto disků sloužil jako kalendář, přičemž se každý den výstavy na zeď zavěsil jeden kotouč reprezentující jednu událost světové historie. Celá expozice v Kunsthalle se v čase přirozeně vyvíjela a neustále proměňovala. Stala se tak dokonalým zosobněním tvorby Romana Ondaka, která nás učí nacházet nečekanou mimořádnost v těch nejobyčejnějších detailech.
