David Voda (*1976) je historik umění, kurátor, básník, sběratel a galerista působící v Olomouci. Vystudoval dějiny umění na Univerzitě Palackého a dlouhodobě se věnuje především méně známým kapitolám středoevropské moderny a avantgardy, antroposofickému umění, česko-německému prostředí a dalším tématům stojícím mimo hlavní proud zavedených dějin umění. Vedle kurátorské a badatelské práce se věnuje také poezii a publikační činnosti.
Od roku 2022 vede v Olomouci Rub Gallery, která propojuje jeho sběratelskou, kurátorskou, badatelskou a nakladatelskou činnost. S Telegraph Gallery je spojen především jako kurátor výstavy Signál III: Mistrovská díla ze Sbírky Roberta Runtáka (1900–1990) z roku 2022. V Telegraphu se zároveň představil v rámci formátu TTalk a jako host projekce dokumentu Hilma af Klint – Za hranicí viditelného, která byla součástí programu Telegraph Film Festivalu 2022 a navázala na jeho dlouhodobý zájem o vztah spirituality, antroposofie a moderního umění.
Poznali jsme se v roce 2022 právě v Telegraphu u výstavy Signál III, kterou považuji za jeden z nejsilnějších projektů, které tady vznikly. Tehdy jsi měl před sebou sbírku Roberta Runtáka v obrovském časovém rozpětí od roku 1900 do roku 1990. Když se na tu výstavu podíváš po čtyřech letech, je něco, co bys dnes vystavěl nebo interpretoval úplně jinak?
Děkuji, to je velmi milé. Jsem rád, že ta výstava s odstupem času pořád působí. Vznikla pod šťastnou hvězdou. Snové interiéry Marka Thera byly velmi inspirativní a zásadně ovlivnily jak mé uvažování, tak můj výběr. Shodou okolností jsem měl nedávno v ruce ten krásný katalog, který upravil Kuba Kovařík. Ani po letech bych nic nezměnil. Naopak, myslím, že byla v jistém ohledu nadčasová.
A ještě možná poznámka, říkáš, že jsem měl před sebou díla v obrovském časovém rozpětí – zaprvé mi to jako velké časové rozpětí nepřijde, dějiny umění začínají někdy 40 000 let př. Kr., a za druhé to byl právě můj záměr. Podívat se na 20. století. Na to příšerné a fascinující století.
Když kurátor pracuje se soukromou sbírkou, musí do určité míry přijmout její limity – nemůže si z dějin umění jednoduše vybrat cokoli. Je pro tebe právě tohle omezení někdy produktivní? Dokáže absence určitého díla nebo autora nasměrovat celý výklad někam, kam by ses jinak nevydal?
Samozřejmě. Je to hodně limitující. Ale na druhou stranu, pomohlo „záclonkově-pokojíčkové“ myšlení Marka Thera. Něco jsme prostě schovali „za instalaci“. Některé -ismy se nám úplně nepodařilo podchytit. Některá díla nebyla úplně mistrovská. A opět poznámka: z dějin umění si nelze „jednoduše vybrat cokoli.“ Bohužel. Jak říká Jean Dubuffet: „Dějiny umění, jak jsou nám předkládány, jsou pouze historií toho, co vyhovovalo vkusu společenských elit a snobů dané epochy.“
Když tě člověk představuje, začne snadno vyjmenovávat: historik umění, kurátor, sběratel, galerista, nakladatel, básník – a dlouhou dobu zároveň podnikatel v průmyslu. Máš mezi těmito rolemi jednu, kterou vnímáš jako svoji základní, nebo právě potřebuješ, aby se neustále střídaly?
Dobrá otázka. Mám období, kdy šíleně těkám. Němci říkají, že tančím na mnoha svatbách. Někdy je to klidnější. Když jsem opouštěl v roce 2004 pozici kurátora Muzea umění Olomouc, myslel jsem, že se mi zhroutil svět. Ale i když jsem pak působil v galvanickém businessu stále jsem bádal, psal, dělal výstavy a začal sbírat nábytek. Firmu jsem před 4 lety předal managmentu a založil Rub Gallery. Zpětně viděno jsem ale sám sebe vždy vnímal především jako historika umění. To je u mě všechno. Tam všechno začíná i končí. Art history forever!
V rozhovoru z roku 2019 jsi svou situaci mezi uměním a vedením galvanovny označoval skoro za schizofrenní a říkal jsi, že sníš o „galvanickém impériu a malé galerii“. Ta malá galerie dnes skutečně existuje. Je to Rub Gallery, kterou jsi založil v roce 2022. Když se na ten tehdejší sen podíváš z dnešní pozice, odpovídá Rub tomu, co sis tehdy představoval?
Do značné míry odpovídá, ale trvalo to. Ale také to znamená, že neexistuje to „galvanické impérium“. Dělám objevitelské projekty, poslední dobou často i s náročnou knihou. Pendluju mezi tématy, která mě pronásledují. A lidi chodí, jsou věrní. To je skvělé. Samozřejmě jsem vyplýtval strašně moc času a peněz na náročné instalace, zahraniční zápůjčky a už mnohem méně na rozvíjení značky s Janem Herynkem, mým vizuálním designérem, a na marketing. Stále je co zlepšovat. Je však také třeba vidět, že Olomouc je pro některé projekty prostě malá. To nemyslím nijak arogantně. Viz např. světová výstava Márie Bartuszové v Muzeu umění. Viděl jsem její výstavu v Tate Modern v Londýně a je třeba říct, že olomoucká byla mnohem propracovanější, prokomponovanější a důslednější. Vlastně naprostý zázrak.
Tvoje sbírka ani program Rubu nepůsobí jako snaha obsáhnout „to nejlepší“ z českého umění. Spíš jako velmi osobní mapa témat, která tě dlouhodobě pronásledují – antroposofie, česko-německé umění, Zlín, avantgarda, literatura. Podle čeho poznáš téma, které stojí za to sledovat deset nebo dvacet let?
Spíš by mě zajímalo, jak to to téma pozná, že já jsem ten pravý, že mě pronásleduje. Ne, ale vážně. Rub Gallery jsem založil trochu jako osobní Muzeum obsesí, jak by řekl velký kurátor Harald Szeeman, a taky protože mě už přestalo bavit vlamovat se do státních galerií se svými utkvělými tématy. Chtěl jsem svobodu a dělat si to po svém. Chtěl jsem opustit sektářskou doktrínu „white box“ a výstavy dělat jinak. A každou výstavou úplně proměnit environment galerie, stále začínat od znovu. Zprvu jsem se obával, že bude malá, ale na většinu sond, které jsem dosud udělal, stačí. Samozřejmě témata jako zlínská avantgarda a antroposofická moderna nekonečně převyšují 38 metrů čtverečních.
Letos jsi v Rub Gallery otevřel výstavu Vítězslav Nezval: Pražský chodec – dobře utajená neznámá verze a ve stejnojmenném nakladatelství vydal i novou edici textu, která komplikuje zažitý příběh Nezvalova rozchodu se surrealisty. Co tě na podobných příbězích přitahuje? Je to právě moment, kdy se pevně usazený výklad začne po objevení nového dokumentu rozpadat?
Nezvalova výstava je po létech velkým návratem k tomu, čím jsem se v roce 2004 rozloučil s kariérou v Muzeu umění Olomouc. Tehdy jsme se s historikem umění a bývalým dlouholetým ředitelem západoněmeckého Musea Bochum Petrem Spielmannem a mým kolegou z kruhu Jakubem Potůčkem pokusili rehabilitovat Nezvala jako svrchovaného avantgardního tvůrce, básníka, teoretika, tvůrce dekalků, malíře a fotografa a sundat z něj psí hlavu, kterou mu nasadil sekernicky a ploše uvažující mainstream po roce 1989. Už tehdy jsme v knize Hra v kostky. Vítězslav Nezval a výtvarné umění řešili slavnou roztržku v surrealistické skupině na jaře roku 1938, která „z Nezvala udělala stalinistu“. Objev neznámé verze Pražského chodce, v němž Nezval předestřel vlastní verzi surrealismu a otřásl samotnými základy Bretonovy ortodoxie, tedy doktrínou čirého psychického automatismu, naši dávnou výstavu korunuje. Snad se nám podařilo alespoň trochu napravit básníkovu reputaci.
Antroposofická avantgarda tě zajímá přes pětadvacet let. Začalo to projektem Aenigma, později Hilmou af Klint a v posledních letech rozsáhlým výzkumem Pražské antroposofické moderny 1907–1953. Co tě na tom tématu po tak dlouhé době pořád drží?
No, to se těžko sděluje. Asi je to moje karma, moje dharma. Vždycky si vzpomenu na jednu scénu z filmu Pawn Sacrifice o šachovém velmistru Bobbym Fischerovi. Otec Lombardy v ní popisuje matematickou hloubku a krásu šachu: „Po prvním tahu každého hráče je na šachovnici 400 možných pozic. Po druhém tahu je to 72 084 pozic. Po třetím tahu už se bavíme o 9 milionech možností. A po čtvrtém tahu je jich přes 288 miliard…“. Tak si někdy připadám, když o svém bádání a celoevropském pátrání po antroposofických artefaktech přemýšlím. Neustále noví umělci, neustále nové objevy. Tenhle fenomén jde napříč časem, kontinenty, uměleckými disciplínami. Především v designu nábytku a vybavení domácnosti. Tam tluče moje srdce. Sudičky mi do rodného listu napsaly: antroposofický nábytek.
Spiritualismus, teosofie nebo antroposofie byly dlouhou dobu v dějinách moderního umění vnímané skoro jako něco, co je lepší odsunout stranou. Máš pocit, že se náš pohled na duchovní a esoterické zdroje avantgardy za posledních deset nebo patnáct let zásadně změnil?
Změnil se dost. Po světě jako houby přibývají mezinárodní projekty v prestižních galeriích, které zkoumají tajné společnosti, umělce-proroky atd. Také se to obrátilo s vlnou feminismu a hledání ztracených velkých uměleckých ženských jmen. Nejzářivější hvězdou, která pomohla tomuhle proudu odplevelit desítky let zarostlou cestičku, je Hilma af Klint, jak tuším z tvé otázky.
U Hilmy af Klint je dnes naopak skoro nebezpečí opačné – z dlouho přehlížené autorky se stal globální fenomén. Co se stane ve chvíli, kdy se zapomenutý příběh stane módním? Nezačne se zase zjednodušovat, jen jiným směrem?
Naprosto. Z Hilmy af Klint se stala globální ikona queer a feminismu. Problém je, že ona sama by z toho asi byla dost zděšená. Ano, celý život žila a tvořila v ženských kolektivech a dost pravděpodobně byla lesbicky orientovaná, ale nikdo samozřejmě neví, jak svou sexualitu prožívala, možná jen platonicky. Kdyby ji potkaly dnešní čtenářky Heroine, asi by se zděsily. Sexualitu chápala jako nižší stádium vývoje lidstva, toužila po vyšším spojení, po mystickém hermafroditismu. Byla mimořádně hluboce věřící křesťanka, mluvila s mrtvými, se svými High Spirits, pravděpodobně byla jasnovidná a obcovala (duchovně) především s Kristem. Vnímala svět silně okultně, byla velmi vzdělaná, asi dost upjatá a zdaleka to nebyla žádná vnější materialistická revolucionářka svého pohlaví. Její tvorba nás bude pronásledovat ještě hodně dlouho.
Je před Rub Gallery další výstava? A podle čeho vybíráš, co přijde po projektu, do kterého ses třeba několik let hluboce ponořoval – potřebuješ tematicky pokračovat, nebo naopak udělat úplný střih?
Před Rub Gallery leží pořád nějaké nesplněné a téměř nesplnitelné utopické projekty. A střih je vždycky dobrý. Chystám výstavu, ale především knihu o Vojmíru Vokolkovi, polozapomenutém malíři, sochaři, designérovi a básníkovi z Pardubic, který sám od 50. do 80. let vandroval po rozpadlých kostelích východních Čech i Moravy a jako nějaký vakantní středověký malíř je zadarmo náročně vymaloval a obnovil včetně mobiliáře. Byl nesmírně progresivní, řešil otázky světového hladu, konzumu, civilizační inflace, ničení planety a vyjadřoval se prostředky až na pomezí jihoamerické teologie osvobození a arte povera. Další velký projekt je rekonstrukce a reinterpretace zvukového environmentu básníka Miloslava Topinky Kostry prostoru, který se měl realizovat na počátku 70. let v Krajské galerii v Gottwaldově, ale kvůli normalizaci byl zastaven. To bude mimořádně zajímavé. Také chystám výstavu mladé současné rusko-gagauzské radikálně opoziční umělkyně a experimentální básnířky z Petrohradu Varvary Něděoglo, což bude asi její první vystoupení na Západě. Nápadů mám na 10 let práce.
Když jsme se v Telegraphu potkali u Signálu III, pracoval jsi s historickou částí Runtákovy sbírky. Letos tu běží už Signál V, tentokrát zaměřený na objekty a instalace. Sleduješ, kam se tenhle výstavní formát i samotná sbírka od té doby posunuly? A lákalo by tě se někdy k Signálu vrátit?
Samozřejmě to sleduji, a baví mě, jak je ten formát ohebný. Poslední Signál mě snad „baví“ nejvíc. Jestli by mě to lákalo, to nevím. Spíš by mě lákal vlastní projekt pro Telegraph Gallery. Byla by to výstava o umění bydlet, savoir habiter, kde bych vystavil současný antroposofický nábytek a design, o němž by nikdo neřekl, že je antroposofický, protože by to nepoznal. Výstavu, kde bychom si vysvětlili, jak souvisí nábytek a teologie a že i Bauhaus byl na začátku esoterická škola, a že doktrína tzv. „dobré formy“, kterou se Bauhaus zaštítil, vede rovnou k panelákům a je v podstatě také sektářská. Výstavu, na které bychom si ujasnili, že neexistuje design bez ideologie, že i nábytek z IKEA má ideologii Na tu výstavu bych pozval svého dobrého přítele Reinholda Fätha – historika umění, současného antroposofického designéra, tvůrce konceptuálního nábytku i tzv. soul objektů, truhláře, restaurátora, teoretika, esejistu a performera. Reinhold by nám vysvětlil, jak souvisí holení břitvou s myšlením a proč nikde v žádné kulturní tradici nevidíte obraz anděla s fousy. Napadá tě proč andělé nemají fousy? Pak by nám udělal performance, v níž by se oholil břitvou.
Když se podívám na poslední dva roky, máš za sebou monografii a výstavu Pražská antroposofická moderna, Nezvala a Pražského chodce, novou básnickou sbírku Manitoba a dál vedeš Rub Gallery. Co z toho všeho tě teď zaměstnává nejvíc – a co právě vzniká, o čem ještě není moc slyšet?
Pustil jsem se do svého snu, který mě pronásleduje už asi od roku 2009. Vlastní high-end niche galerie a concept store s náročným antroposofickým nábytkem a designem, starým i novým, v Praze. Více zatím nemohu prozradit.
