Karolína Juřicová (1992, Zlín) je historička umění a architektury, kurátorka, galeristka a také sběratelka. Vystudovala teorii a dějiny výtvarných umění na Univerzitě Palackého v Olomouci. Už během studií začala získávat pracovní zkušenosti a působila jako kurátorka sbírky architektury při Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Podílela se na vydávání časopisu PZ a věnovala se také PR. Později se přestěhovala do Prahy, kde se začala naplno věnovat současnému umění a zastupování českých i zahraničních umělců. Jako kurátorka se věnuje výstavní činnosti v soukromém sektoru i v institucích. Více než šest let působila v DSC Gallery, kurátorsky spolupracuje s HYB4 Galerií, Platformou 15 v Praze, Galerií Václava Chada ve Zlíně, GaP ve Znojmě a dalšími institucemi. Kurátorsky také zastřešovala komunitu ateliérů v Libni (Liebeň Art Contemporary, Praha).
Rozhovor vznikl při příležitosti přednášky O sběratelství a kurátorství výstav, kterou Karolína Juřicová vedla v Telegraphu v rámci Přednáškového cyklu Sběratelství současného umění.
Studovala jsi Teorii a dějiny umění na Univerzitě Palackého v Olomouci, konkrétně ses zabývala architekturou u profesora Šváchy. Osobně můžu říct, že mě během studia nikdo nemotivoval tak, jako on. Nakousli jste společně někdy možnost doktorského studia? A nastal třeba podobný moment, jako se ti to stalo s původně plánovanou přihláškou k Jiřímu Petrbokovi na AVU, kdy sis uvědomila, že tohle by pro tebe nebyla správná cesta?
To mohu svou zkušeností potvrdit. Profesor Švácha pro mě byl a je personou, která mě inspirovala a umožnila mi vstup do všech sfér architektury. Myslím, že jako málo kdo umí vysvětlit, co všechno sebou architektura nese za obsahy, jak zrcadlí společnost a ukazuje hodnoty. Dějiny architektury mě vždy fascinovaly a bavilo mě zkoumat jednotlivé fenomény, které se typologicky odlišovaly. V době, kdy jsem ukončila magisterské studium jsem se však hluboce ponořila do privátního světa galerií a současného umění. Nezbylo mi více času, v tom pokračovat. Mrzí mě, že jsem se tomu dále nevěnovala, i vzhledem k tomu, že se pak kulturní domy staly ohledávaným tématem a vznikla rozsáhlá monografie Osvěta, kultura, zábava: Kulturní domy v Československu (2024), editovaná M. Janečkovou a I. Lehkoživovou.
Je něco, co ti z akademického světa chybí?
Bezesporu mi chybí přednášky, bádání v archivu, fokus na konkrétní látku, kterou historik zkoumá a skládá dle zjištěných informací příběh, který rekonstruuje s odstupem času. Vlastně mi na tom chybí to společenství stejně smýšlejících lidí, kteří se zaníceně zajímají o dohledání mezer, které nebyly zařazeny do kánonu dějin umění. V běžném profesním životě není moc příležitostí na takové prostředí zpět navázat.
Hned po studiu jsi začala pracovat v Krajské galerii ve Zlíně. Pamatuješ si ten okamžik, kdy ses dozvěděla, že zde můžeš zaskočit za kurátorku? Je něco, co sis ze Zlína přivezla do Prahy jako dovednost, kterou by sis bez Zlína asi neosvojila?
V Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně jsem vlastně začala pracovat už při studiu bakalářského studia, kdy jsem vypomáhala na stáži kurátorce Sbírky architektury magistře Ladislavě Horňákové. Díky ní jsem se mohla s běžnou praxí seznámit a pak jsem ji také po dobu její nepřítomnosti na této pozici zastupovala a zároveň jsem dostala na starost také redakci časopisu Prostor Zlín a PR instituce s veřejností. Ze zlínské kolébky stále čerpám, naučila jsem se, jak jsou důležité mezilidské vztahy a nebát se propojovat správné lidi ke spolupráci. A také to, že nikdy nevíte, koho provázíte, a to vám dá možnost seznámit se zajímavými lidmi.
Kdybys měla mít jednu zahraniční „základnu“ vedle Prahy, kde by to bylo a proč?
Přiznám se, že po dobu mé profese v roli kurátorky a galeristky jsem měla hodně příležitostí cestovat. Nejblíže mi byl Berlín, který pro nás byl v jeden čas jako druhý domov. Poprvé jsem byla v Berlíně v roce 2018 a pak jsem tam jezdila od roku 2020 několikrát do měsíce, takže bych Berlín zvolila jako základnu, kvůli kontaktům, které tam člověk nasbíral a měl by se na koho obrátit. Ale jako místo k životu bych si ho pravděpodobně nevybrala. Je přeci jen málo dní, kdy je tam slunečno.
Byl někdy moment, kdy byla práce v zahraničí blízko – nějaká přihláška, nabídka, kurátorská rezidence? Co to případně zastavilo / proč to nedopadlo?
Na kurátorské rezidence jsem se nikdy nehlásila, udělala jsem výjimku teprve v loňském roce, kdy jsem se zkoušela přihlásit na kurátorskou rezidenci Delfina Foundation do Londýna, ale bohužel se můj projekt a směřovaný výzkum dostatečně neshodoval s daným ročníkem, do kterého hledali vhodné kandidáty z východní Evropy.
V minulosti ses zmínila, že bys ráda udělala výstavu Jessie Makinson v Praze. Je to pořád aktuální? A co je dnes ta největší překážka?
Jednou z mých velkých favoritek mezi malířkami je už několik let Jessie Makinson. Její práce mě uhranuly. Určitě bych stála o to ji zařadit do nějakého kurátorského projektu, tématicky zaměřeného na mystiku a čarodějnictví. Její obrazy zaplňují postavy nymf a faunů, kteří se ocitají v rituálních obřadech pohanských zvyklostí a uvrhnutých kleteb.
Překážkou jsem si většinou sama pro sebe, mnohdy se bojím umělce nebo toho, s kým sympatizuji, oslovit a nechám si ujít příležitost kvůli strachu z odmítnutí.
Během přednášky o Sběratelství v Telegraphu jsi se zmínila, že se nově uskuteční veletrhy umění na blízkém východě (Abú Dhabí, Doha, apod.). Co by to podle tebe udělalo s tím, co se bude považovat za „dobré“ umění?
Ano, jak bylo dlouho avizováno, poprvé se letos v únoru koná veletrh Art Basel Qatar v Doha. Je to tedy páté místo na světě, kde se koná nejdůležitější veletrh současnosti. Vedle toho se také poprvé bude konat Frieze Abú Dhabí v listopadu, což bude osmou světovou pobočkou tohoto veletrhu. Myslím, že se z těchto míst stanou lukrativní příležitosti pro evropský trh s uměním, kde se přesunou hlavní transakce. Obě dvě destinace chtějí přilákat nové generace sběratelů z této oblasti.
U projektu Tvář, který jsi připravila společně s Filipem Kazdou a Michalem Štochlem pro HYB4 Galerii v Praze, jste se dohodli, že nechcete uvádět jména umělců. Co se stalo s diváky, když autoři nebyli podepsaní? Byli odvážnější v interpretaci? A odmítl vám kvůli anonymitě spolupráci někdo z umělců?
Tento výstavní koncept proběhl v loňském roce a myslím, že to splnilo naše očekávání. Výstava velmi dobře vystihla, jak jsou jednotliví autoři silní ve svém rukopisu a řada z nich byla mezi návštěvníky odhalena. Myslím, že interakce diváka se prohloubila a bylo skvělé, že se díky tomu každý u kresby či malby déle zastavil a snažil se rozluštit, o koho se jedná. Zároveň je to mnohem svobodnější, než když vám oči neutíkají hned ke jménu. Účast z oslovených autorů nikdo neodmítl. Byla to velká radost, tento nápad zrealizovat. Jediný autor, který se na formát papíru podepsal byl Jiří G. Dokoupil, který kresbu poslal z Madridu. Podpis do kresby zakomponoval a zapomněl, že ho má vynechat.
Dle tvých slov můžete tento projekt „složit do desek a poslat dál“. Uvažovali jste, kde byste chtěli projekt prezentovat?
Ano, stále nad tím uvažujeme a rádi bychom to nabídli českým centrům v zahraničí. Uvažovali jsme také nad lokálními galeriemi ve vzdálenějších regionech od Prahy, tak uvidíme, jak se nám s projektem dále povede.
Stojíš také za projektem Dragon Fruit, na kterém se představili umělci Markéta Kolářová, Jan Heres a Laura Limbourg. Všichni nějakou dobu působili v Asii. Chtěli jste na výstavě více ukázat zkušenost pobytu v Asii, nebo to, jak se ta zkušenost překládá do obrazů a materiálů?
Pro mě bylo důležité sledovat, jak jim zkušenost s Asií diametrálně změnila jejich rukopis, co za témata a symboly se jim do malby vkradla. Tím, že se tam pravidelně vracejí a budují si tam i svou kariéru, je myslím úžasné vidět, jak je zájem obou kultur o jiné příběhy, o nové ochránce a nové výpovědi.
Zmínila ses, že bys chtěla pokračovat projektem Passion fruit. Byla by to prezentace nových prací této trojice umělců?
U myšlenky výstavy Passion Fruit bych ráda vycházela z pašijových výjevů, kterých je 14, takže by se výstava věnovala výběru 14 umělců, kteří s tématem utrpení dlouhodobě pracují, nebo se toho dotýkají. Vznikl by tak pomyslný kruh trnové koruny, která by ukázala formy bolesti nebo smutku, což se v českém poválečném umění až do současnosti často objevuje.
Stalo se ti někdy, že ses zpětně za nějaký kurátorský tah styděla? Co tě to naučilo?
Občas se stydím za to, že málo poslouchám svou intuici. A mám pocit, že mi vždy fungovalo se držet prvního dojmu a nápadu, který přišel.
Poznáš už během první návštěvy ateliéru, jestli s umělcem dokážeš dlouhodobě pracovat?
Většinou ano. Velmi rychlým filtrem k takovému úsudku je pokládání otázek umělci. Je to samozřejmě někdy komplikované zvolit správné dotazy, ale nejvíce mi vždy pomohla má zvědavost dozvědět se více a naučit se správně ptát. Když se tázání rozvine v souhru odpovědí, vždy mám ze schůzky dobrý pocit. Častokrát jsem z ateliéru odcházela s dobrou náladou a nabitá energií. Jsou však i případy, kdy je to těžkopádnější a člověk ne vždy najde stejnou frekvenci.
Od léta sis dala pracovní volno. Co sis během té pracovní pauzy uvědomila o sobě, co bys v provozu nikdy nezaregistrovala? Co už víš jistě, že znovu nechceš opakovat?
Pro každého z nás, kdo spolupracuje s množstvím lidí, kdy je každý z nich individualita, je dobré si vyzkoušet poodstoupit. Uvědomila jsem si, že je potřeba dostat se do nekomfortní zóny a v tu chvíli se nejvíce poznáte. Pro mě bylo důležité si uvědomit své vlastní hranice, mezi profesním a soukromým životem. A vím, že to v budoucnu budu více oddělovat a připomínat si, kde práce končí a kde začíná soukromí.
Kdy ses naposledy přistihla, že si říkáš „aha, tak proto to vlastně dělám“?
Pocit naplnění a smysluplnosti u mě přicházel ve chvíli, vždy když provádím výstavou či galerií jednotlivé návštěvníky nebo sběratele. A proč to vlastně dělám, protože si neumím představit ani jeden den bez umění. Obrážím výstavy, otevírám knihy a katalogy, procházím profily umělců a hledám nové impulsy, ať jsem kdekoliv. Je úžasné sledovat kolik nových míst pro obdivování umění vzniká u nás i v zahraničí. Další fakt je, že se více zveřejňují soukromé sbírky ať už výstavami, nebo online databázemi, a to si myslím, že je velmi důležité.
Co tě teď poslední dobou dojalo v umění úplně nečekaně? Klidně maličkost.
Přiznám se, že instalace Embrace Kláry Hosnedlové v Hamburger Bahnhof v Berlíně. Ta atmosféra byla nepřenositelná a nepopsatelná. Nahrávky sboru Lada a jejich moravské a slovenské lidové písně mě při pohledu na monumentální textilní fosílie a detailní obrazové výšivky v betonových reliéfech dojaly. Bylo to jako putování starými kraji a mravy, které v nás uhasínají a vzdalují se nám. Klára tohle dokázala znovu oživit a opravdu jsem měla na krajíčku.
Kdyby ses mohla vrátit do Olomouce za „mladší Karolínou“ a říct jí jednu věc, která není rada typu „věř si“ – co bys řekla?
Nebuď líná Karolína.
A úplně na konec: co je tvoje aktuální „guilty pleasure“ mimo umění?
Aktuální guilty pleasure je paradoxně denní rutina, dobrý asijský vývar, barre a sauna. Nedám na to dopustit a mnohdy to provinile upřednostním nad jinými věcmi, což jsem tak dřív určitě neměla.
