Milena Dopitová (*1963) je česká výtvarnice, fotografka, sochařka, konceptuální a multimediální umělkyně sociálního zaměření. Vystudovala intermediální tvorbu na Akademii výtvarných umění v Praze, kde dnes působí jako profesorka a vedoucí ateliéru. Jako jediná žena se podílela na aktivitách umělecké skupiny Pondělí založené roku 1989, která vznikla jako volné sdružení studentů na pražské AVU. Ve své tvorbě se zaměřuje na obyčejný život, jeho individuální prožívání a všednodennost. Reflektuje pozici ženy v současné společnosti a zabývá se obecnými fenomény jako dospívání, stárnutí, smrt, nejistota či násilí, které prezentuje s osobním vkladem i v širokých sociálních vztazích.
Ve své práci využívá zdánlivě běžné předměty, kterým svými zásahy dodává další rozměr. Otázce ženské identity a lidské tělesnosti se věnuje po celou svou kariéru. Zúčastnila se řady významných zahraničních i domácích výstav, například v Katzen Arts Center ve Washingtonu D.C., Chelsea Art Museum v New Yorku či v Galerii hlavního města Prahy.
V rámci výstavy Signál V jsou představeny její objekty s názvem Helmy z roku 1994. Jedná se o čtyři konstrukce potažené tkaninou, tradičně využívanou v kadeřnictví, které svým tvarem i materiálem odkazují na klasické kadeřnické vysoušecí helmy. Dílo spadá do autorčina významného cyklu z první poloviny devadesátých let, v němž se zabývala tématy tělesné hygieny, osobní a veřejné intimity skrze objekty odkazující na přístroje k vylepšování lidského těla.
Pro tuto práci autorku inspirovalo prostředí běžného kadeřnického salónu. Sušicí helmy postavené v řadě jí připomínaly spíše jakési mučicí zařízení a nezvykle působila i sestava žen, které pod nimi seděly. V horku pod rozžhavenými natáčkami a za hlučného běhu přístrojů spolu téměř nemohly komunikovat. Cesta ke kráse tak probíhala beze slov, ve společně sdíleném údělu. To, co působilo jako obyčejná součást návštěvy kadeřnictví, se tak najednou ukazovalo z mnohem méně příjemné stránky. Vedle péče o vzhled tu byla i nepohoda, čekání a nutnost celou proceduru jednoduše vydržet. Zdánlivě všední situace se tak v autorčině pohledu proměňuje v poněkud absurdní a nepohodlný rituál a prostředí salónu se tím posouvá od představy péče a zkrášlování k mnohem ambivalentnějšímu obrazu.
První helma vznikla v roce 1992 pro výstavu Mezi Ezopem a Mowglím, kterou ve Špálově galerii představila skupina Pondělí. Do podoby čtyř objektů se instalace rozvinula o rok později a poprvé byla v této podobě vystavena v Internationale Kulturfabrik v Hamburku. Následně se objevila také na samostatné výstavě Mileny Dopitové v Domě umění v Brně v roce 2000 a později v Galerii hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu na výstavě Někdy v sukni.
Tyto rozměrné objekty, dosahující výšky přes metr a půl, jsou v Telegraph Gallery situovány po pravé straně podél oken. V architektuře galerie fungují neobyčejným způsobem. Na první pohled nestrhávají pozornost prvoplánově, jakmile však návštěvník vstoupí do galerijního prostoru, stávají se nepřehlédnutelnými.
Čtyři helmy jsou vedle sebe rovnoměrně naskládané, a přesto působí, jako by v galerii ležely zcela volně. Propojením rozměrnosti a tiché přítomnosti vyvolávají dojem zvláštních, záhadných monster, kterých si divák při procházení expozicí okamžitě všimne.
Výstavu Signál V: Výběr objektů a instalací ze Sbírky Roberta Runtáka lze v Telegraph Gallery navštívit do 1. října 2026.
Autor Textu: Barbora Pacíková
