Jan Kudrna absolvoval obory Dějiny umění se zaměřením na kulturní a technické památky a Kulturní dějiny na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V Galerii výtvarného umění v Ostravě byl vedoucím odborného oddělení. Je kurátorem Sbírky Roberta Runtáka a stál také u zrodu Telegraph Gallery, kde do roku 2021 působil jako šéfkurátor. V současnosti pracuje jako expert na české současné umění pro fond Artefin. Posledních dvacet let se věnuje nezávislé kurátorské činnosti, zejména v oblasti malby. Zaměřuje se především na českou malbu od 80. let do současnosti, stejně jako na evropskou malbu posledních dvou dekád. Spolupracuje například s Trafo Gallery, Bold Gallery, Etcetera Auctions nebo galerií Kvalitář.
Jan Kudrna stojí za kurátorskou koncepcí Sbírky Roberta Runtáka a aktuální výstavy Signál V: Výběr objektů a instalací ze Sbírky Roberta Runtáka. V rozhovoru mluví o vzniku výstavy, výběru vystavených děl a svém kurátorském přístupu.
Jak vznikla myšlenka sestavit výstavu právě z rozměrných objektů a instalací ze Sbírky Roberta Runtáka?
Důvodů bylo více, mezi nimi i několik čistě praktických. Především šlo ale o to, ukázat opravdu ikonické práce v jeden čas na jednom místě, a to někde jinde než v nějaké rozsáhlé expozici Národní galerie.
Výstava s podtitulem Výběr objektů a instalací ze Sbírky Roberta Runtáka je již pátou ze série Signál. Jak se tato výstava liší od těch předchozích?
Předchozí Signály byly o obrazech. Tentokrát je důraz kladený čistě na sochu a instalace.
Jak jsi přistupoval k výběru děl, která mají reprezentovat nejen své autory, ale i určitou etapu českého umění po roce 1989?
To časové vymezení vlastně vzniklo až nějak samovolně. Až na pár výjimek, jako je Nepraš nebo Beránek, se větší prostorové práce většiny autorů realizovaly právě až po roce 1989. Obecně jsem spíše chtěl představit díla, která byla vystavená nebo publikovaná už mnohokrát, a ukázat je v poměrně malém prostoru v nových vzájemných souvislostech.
Byla pro tebe důležitější ikonická povaha jednotlivých děl, nebo jejich schopnost vstupovat do vzájemného dialogu?
Nejdůležitější pro mě bylo, aby v tom byla zachovaná nějaká rovnováha.
Jak složité bylo dostat do jednoho prostoru několik instalací, které byly původně vytvořeny pro zcela odlišné výstavní podmínky? Jak se mění význam těchto děl, když jsou vyňata z původního kontextu a vystavena vedle sebe?
Na tuhle otázku by se každý na mém místě měl těšit (smích). Nebylo to vůbec složité! Důvod je jednoduchý – všechna ta díla jsou mimořádná, každé z nich by ovládlo dvojnásobný nebo i trojnásobný prostor než ten, který je mu nyní vyčleněn, každé si najde své místo a vše okolo sebe si obhájí. Vznikají tu jemné, ale i výrazné konotace, které otevírají ta díla tím, že jsou umístěná vedle sebe, a to už je určitá nadstavba nebo bonus. Říká se, že když pracujete s mimořádnými díly, je velmi obtížné výstavu či instalaci pokazit, to by člověk musel být už skutečně pitomý. Zní to možná divně, ale já to naopak vnímám jako radost, nikoli jako obtíž.
Myslíš si, že české soukromé sbírky stále podceňují význam instalací a rozměrných děl?
Jak se s oblibou říká, začíná to „od hlavy“ – problém je už ve sbírkotvorných institucích, kde je často slyšet, že je nedostatek prostoru. Soukromý sektor se v tomto ohledu stále učí. Není to přitom o penězích, sběratelé neskutečně finančně posílili. Když ale někdo ročně nakoupí umění třeba za 50 až sto milionů korun, nebude řešit další desítky milionů za depozitář, který bude následujících deset let plnit, to přece nedává smysl. Částečně to chápu, u nás je 95 procent investorů a kupců a maximálně 5 procent sběratelů. Zatímco tyto rozměrné práce mají takové dva až čtyři kupce, obrazy do velikosti 100 centimetrů od „národního umělce“ mají kupců klidně padesát. Čeká nás ještě dlouhá cesta, minimálně na 10 až 20 let.
Existuje mezi vystavenými díly nějaká vazba, která tě během příprav výstavy překvapila?
Konkrétně asi ne. Ale moc jsem se těšil na dialog děl Anny Hulačové a Romana Ondaka.
Je některé z vystavených děl podle tebe dnes aktuálnější než v době svého vzniku?
Podle mě je velmi aktuální Billboard od Jiřího Příhody a Plumbař od Krištofa Kintery. První dílo upozorňuje na prázdnotu reklamy a druhé je o izolaci jedince od okolí. Vrstev mají obě díla ale nespočet a jejich výklad by vydal na desítky řádků.
Jak se za posledních třicet let proměnila schopnost českého umění vytvářet skutečně ikonická díla?
To je velká otázka. Doba je dnes rychlá, hojná, pozornost se tříští a chybí nějaký jasný stimul, který by autory podnítil. Určitě vznikají zajímavé věci, avšak myslím si, že spíše procházíme nějakým mezidobím.
