Výstavu Přála bych si být stvořena z kamene jsme v loňském roce uzavřeli hlasem. Hlasem v podobě tradiční komentované prohlídky, kterou provedl kurátor výstavy Jan Kudrna společně s umělkyní Lucií Tallovou, a také hlasem ve formě zvukově-poetické performance Zuzany Husárové Lymfa naladila sténání bílého mramoru, jež prohlídce předcházela. Divák v ní nebyl pouze posluchačem, ale také svědkem proměny prostoru – místa, kde jazyk začal téct jako tekutina, měnil rytmus, hustotu i teplotu.
Zuzana Husárová je autorka a teoretička elektronické literatury a digitálních médií, věnuje se experimentální a zvukové poezii i poetickým performancím. Ve své tvorbě dlouhodobě pracuje s hlasem, jazykem a technologiemi, často v dialogu s dalšími médii. Spolupracovala například s vizuální umělkyní Amalií R. Filipovou, básnířkou Olgou Pekovou či programátorem Ľubomírem Panákem. Pomocí básní s názvy Úsvity, Fikcie, Rušičky, Variácie, Štandardy odkazuje nejen na samotný název výstavy, ale také na tvorbu Lucie Tallové.
Zvukově-poetická performance propojovala hlas, tělo a prostor do proudící substance. Během jejího průběhu se výstavní prostor postupně proměňoval a vystavená umělecká díla bylo možné vnímat v novém kontextu a světle. Husárová ve své performanci rozvíjí témata přenosu energie, transformace a napětí mezi lidským a nelidským. Motiv lymfy – jako symbol proudění a vnitřního života – se zde setkává s představou mramoru, materiálu pevného, tichého a zdánlivě neživého. V kontrastu tekutosti a kamene vzniká pole rezonancí, v němž se zvuk stává formou paměti i pohybu. V prostoru galerie se vrstvy hlasů proměnily v samostatný organismus – proud rytmizovaných slov, glitchových šumů, zpěvů a dechů, které se vzájemně zrcadlily a narušovaly. Jazyk se zde stal hmotou, zvuk dechem a význam jen jedním z mnoha vibračních polí.
Tvorba Zuzany Husárové a Lucie Tallové se propojuje hned v několika rovinách. Koláže, které byly součástí instalace se objevily také ve fyzické knize Hypomnemata. Obě umělkyně se zároveň ve své tvorbě věnují tématům feminismu, ženské práci či proměnlivých rolí ženy. Inspiraci hledají často v antických kořenech, v kameni a dalších přírodninách. Také v těžko uchopitelné magičnosti okamžiku, který se snaží zachytit, přetvořit či převyprávět. Podobně jako Tallová pracuje s koláží, i Husárová vytváří své básně montáží různých fragmentů – rozhovorů, textů, vlastních myšlenek i různých historických a geografických vrstev.
Součástí performance byly texty, které Husárová během živé interpretace rozvíjela do zvukově-poetického prostředí, proměňujícího se v návaznosti na jednotlivé básně. Umělkyně pracovala s členitostí architektury výstavy a do performance zapojila také hudební syntetizátory, pohyb i kostýmy. Báseň se tak stala živým organismem. Zvukovou formou, která ožila prostřednictvím vizuálně-zvukovo-poetické performance.
Struktura performance byla pojata jako postupná cesta pěti básněmi napříč výstavním prostorem, které se odvíjely v jasném dramaturgickém sledu a v dialogu s vystavenými díly.
Úvodní část, báseň s názvem Úsvity, se odehrávala ve tmě, galerii osvětlovala pouze malá lampa. Performerka ve fialovém rouchu prostřednictvím básně o prostoru tmy, hledání počátků a pravd navazovala na název i atmosféru výstavy, zejména skrze motiv kamene a mramoru.
Nasledující Fikcie se soustředily na vztah mezi písmem, obrazem a konstruovanou realitou. Práce s jazykem zde rezonovala také s vizuálními motivy oblaků a s tématem fiktivnosti a projekce významů.
siete už rozkresľujú text
dopočítajú si realitu, ktorá nebola
ani v tokoch, ani v tmavých kútoch
na obrazovke prach, priemer vektorov dvoch tieňov, slnko nikde
Část Rušičky tematizovala vychylování pozornosti v současném světě a vliv sociálních sítí na naši každodennost, v přímé souvislosti s motivem karyatid a jejich deformovaných, napjatých pozic.
Ve Variacích se pozornost přesunula k tělesnosti. Jejím proměnám a vrstvám ,lidských i umělých, a k otázkám identity, pokroku a vztahu těla k technologii a historii, v návaznosti na díla umístěna v temnějším zákoutí výstavy.
podľa Cavlieriho je telo
prekrytím nekonečného počtu rovín
vrstviace sa identity v terminálnej kultúre
subjekt alebo projekcia
archetypálne hry mysle
zafírová modrá našich plôch
pre vniknutie
do dejinných vzdialeností
nahovorená, nahraná, prehraná
transgresia ložiska
Závěrečná báseň Štandardy performanci uzavřela reflexí obrazu jako vnitřní zkušenosti diváka. Důraz slov se přesunul od vnějších forem k vnitřnímu vnímání a celý proces se symbolicky uzavřel od tmy a hledání počátků k obrazu vznikajícímu uvnitř člověka.
obrazy nejsou na plátně, nýbrž v člověku, popisuje Gerhard Hoehme
