S tvorbou Adrieny Šimotové jste se již mohli setkat v Telegraphu. Její dílo zde bylo součástí výstav Signál III: Mistrovská díla ze Sbírky Roberta Runtáka (1900–1990), která představila historickou část sbírky v širším kontextu českého umění 20. století. O dva roky později se její práce objevily také na Signálu IV: Osmdesátky, tentokrát v konfrontaci s generací umělců nastupujících během 80. let. Šimotová se zde objevila po boku autorů několika generací, od svých vlastních vrstevníků až po mladší umělce, které starší generace ovlivňovala mimo oficiální školské a institucionální struktury. Nyní si tvorbu této autorky připomíná pražské Museum Kampa. U příležitosti stého výročí jejího narození připravilo výpravný projekt Milá Adrieno….
Adriena Šimotová (1926–2014) byla česká malířka, grafička a členka skupiny UB 12 a je všeobecně považována za jednu z nejvýznamnějších osobností českého poválečného umění. V letech 1945–1950 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Josefa Kaplického. Zpočátku se věnovala především malbě a grafice, od 70. let však klasickou obrazovou plochu postupně opouštěla a stále více pracovala s textilem a především s papírem. Vrstvila jej, mačkala, perforovala a prořezávala, používala frotáž i přímé otisky lidského těla. Tělo pro ni přestalo být pouze zobrazovaným motivem. Jeho obrys, tlak nebo dotek zaznamenávala přímo do materiálu. Postava se tak v jejích pracích často objevuje jen jako fragment, otisk nebo stopa po něčí přítomnosti. Právě tímto způsobem se Šimotová vracela k blízkosti mezi lidmi, jejich nepřítomnosti, ztrátě a paměti. V roce 1979 získala Velkou cenu Mezinárodního bienále grafiky v Lublani a v roce 2001 její tvorbu představila rozsáhlá retrospektiva Národní galerie v Praze.
Meda Mládková (1919–2022) byla historička umění, sběratelka a mecenáška. Po roce 1948 zůstala v zahraničí; ve Švýcarsku vystudovala ekonomii a později v Paříži dějiny umění. Právě tam vedla exilové nakladatelství Éditions Sokolova, seznámila se s Františkem Kupkou a začala sbírat jeho díla. Po přesunu do Washingtonu se od konce 60. let pravidelně vracela do Československa, navštěvovala ateliéry umělců, nakupovala jejich práce a pomáhala je představovat ve Spojených státech. S manželem Janem Mládkem tak postupně vybudovali rozsáhlou sbírku českého a středoevropského umění a z jednoho ze svých domů vytvořili vyhlášený salon pro osobnosti, mezi které patřili Václav Havel, Bohumil Hrabal nebo Madeleine Albrightová. Po roce 1989 se Mládková vrátila do Prahy a soustředila se na zpřístupnění sbírky veřejnosti. Výsledkem byla rekonstrukce Sovových mlýnů a vznik Musea Kampa, které bylo otevřeno v roce 2003.
Meda Mládková se s Adrienou Šimotovou seznámila na konci 60. let a brzy začala její tvorbu podporovat také ve Spojených státech. Když na podzim 1968 uspořádala ve Washingtonu svou první výstavu současné československé grafiky, vybrala na pozvánku jednu ze Šimotové suchých jehel – grafik vznikajících rytím jehlou přímo do kovové desky. V dalších letech její práce kupovala, zařazovala je do výstav a hledala možnosti, jak je představit v zahraničí. Z profesního kontaktu se postupně stalo dlouholeté přátelství, které pokračovalo i v jejich korespondenci.
Výstava Milá Adrieno… není koncipována jako úplná retrospektiva, ale soustředí se na několik zásadních etap a proměn Šimotové tvorby od konce 60. let až po její pozdní práci. Základ tvoří kolekce Medy a Jana Mládkových, doplněná o zápůjčky z veřejných i soukromých sbírek. Vedle ranějších maleb ukazuje postupný odklon od klasického obrazu, experimenty s textilem a následnou práci s papírem, který Šimotová začala chápat jako materiál, do něhož lze fyzicky zasahovat. Důležitou součástí jsou i textilní koláže z poloviny 70. let, původně určené pro neuskutečněnou výstavu v newyorské galerii Livingstone-Learmonth. Po jejich převozu do Spojených států se však na některých pracích objevily skvrny od lepidla a plánovaná výstava se nakonec neuskutečnila. Šimotová se je později pokoušela přímo v USA zachránit, poškození se ale odstranit nepodařilo. Koláže tak zůstaly po dlouhá desetiletí mimo veřejnost a dnes zároveň zachycují méně známou fázi její tvorby, kdy opouštěla malbu a hledala nové možnosti práce s plochou, materiálem a lidskou figurou.
Výrazným bodem expozice je trojice monumentálních prací Vnoření, Strach a Schylování II z roku 1984. Šimotová v nich pracovala s několika vrstvami papíru, které prořezávala a narušovala. Lidská postava tak nevzniká kresbou ani malbou, ale přímo zásahem do materiálu. Výstava dále sleduje její práci s frotáží, otiskem a stopou lidského těla a uzavírá ji pozdním cyklem Schoulení z let 2009–2010. V té době už byla Šimotová odkázaná na invalidní vozík, velkého formátu se ale nevzdala – při práci si pomáhala dlouhou tyčí, aby dosáhla na papír položený na zemi. Právě Schoulení tak uzavírá výstavu mimořádně přesně: u autorky, která po desetiletí pracovala s tělem, jeho dotykem, otiskem a fyzickou stopou, se nakonec vlastní tělesné promítlo i do samotného způsobu, jakým dílo vznikalo.
Výstava Milá Adrieno… v Museu Kampa připomíná vztah s Medou Mládkovou, která její práce sbírala a podporovala jejich prezentaci v zahraničí. Veřejnosti je přístupná do 13. září 2026.
