Alžběta Krňanská (*1992) je česká umělkyně žijící mezi Prahou a Athénami. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, předtím se věnovala také scénografii, dramaturgii a performanci na DAMU. Ve své tvorbě propojuje malbu, objekt, instalaci a práci s textilem či kovem. Charakteristické je pro ni vrstvení různých materiálů a technik, kombinace ručního řemeslného zpracování s digitálními technologiemi i práce s objekty běžného užití.
Ve svých dílech dlouhodobě otevírá témata genderových rolí, mateřství, bezpečí a napětí mezi soukromým a veřejným prostorem. Do jejího vizuálního jazyka se promítá také zkušenost života mezi Českem a Řeckem a prostředí Prahy a Athén. V roce 2019 se stala finalistkou Ceny české výtvarné kritiky pro mladé malíře. Vystavovala v Česku i zahraničí a v roce 2023 absolvovala rezidenční pobyt v Telegraphu, který zakončila Open Studiem a zároveň se představila na výstavě Napojení.
Poslední rozhovor pro Telegraph Journal vznikl v roce 2023. V té době jsi byla právě na rezidenci v Telegraphu a v rámci výstavy Napojení jsi představila sérii automatických kreseb. Ty pro tebe představovaly rychlý a spontánní protějšek technicky náročných obrazů. Kreslíš tímto způsobem pořád?
Automatické kresby stále vytvářím. Často vznikají na cestách, kde podmínky neumožňují náročnější produkci. Beru je jako záznam pohybu, času a prostoru, ve kterém vznikají. Zároveň je vnímám jako způsob, jak si mentálně odpočinout od nových vjemů a informací.
Tou dobou jsi mluvila o životě mezi Prahou a Athénami. Dnes už o Athénách mluvíš skoro jako o trvalejším přesídlení. Daří se ti tvořit v obou městech?
Momentálně tvořím převážně v Athénách, kde mám stálý prostor na práci. Praha je pro mě ale stále velmi důležitá, především z hlediska kontaktů, příležitostí a vztahů, které jsem si tam za léta vybudovala. Zároveň se dnes cítím stále víc součástí mezinárodního uměleckého prostředí, a proto se nechci soustředit pouze na jednu konkrétní scénu nebo zemi. Umění má podle mě schopnost překračovat hranice, a právě možnost pohybovat se mezi různými prostředími je pro mě důležitá. Vyhovuje mi určitý odstup, který mi Athény dávají, a zároveň možnost se do Prahy vracet.
Stále platí, že ti řecká scéna připadá otevřenější a optimističtější, zatímco česká trochu „depka“?
Myslím, že ten pocit ve mně pořád trochu zůstává, ale dnes už bych ty dvě scény nepopisovala tak kategoricky. Život v zahraničí mi především dal určitý odstup a díky němu si víc všímám věcí, které mi doma dříve připadaly úplně samozřejmé. Když člověk delší dobu žije v jiném prostředí, začne některé vlastní předsudky a způsoby uvažování vnímat z jiné perspektivy.
Na Řecku mám ráda určitou otevřenost a bezprostřednost a místní prostředí je pro mě stále velmi inspirativní. Zároveň si ale nemyslím, že by jedno prostředí bylo jednoduše lepší než druhé. Každé má své vlastní limity i výhody. Pro mě je nejcennější právě možnost pohybovat se mezi různými prostředími a mít určitý odstup. Udržuje mě to v pozornosti a zvídavosti.
V rozhovoru pro Galerii NoD k výstavě Fatal Attraction zmiňuješ, že pobyt v Athénách ti pomohl méně reagovat na to, co zrovna „rezonuje“ na konkrétní umělecké scéně, a víc důvěřovat vlastní zkušenosti a intuici. Je pro tebe dnes snazší dovolit si vytvořit práci, která třeba vůbec nereaguje na aktuální společenskou debatu?
Ano, určitě. Snažím se zůstat vnímavá k tomu, co se kolem mě děje, ale nemám potřebu reagovat na každou aktuální událost. Pobyt v zahraničí mi v tomhle hodně pomohl. Získala jsem odstup od konkrétní scény a začala víc důvěřovat vlastní zkušenosti a tomu, co mě skutečně zajímá. Umění podle mě nemusí být přímou reakcí na realitu. Nejsme žurnalisti, kteří mají v reálném čase popisovat, co se právě děje. Zároveň ale každé dílo určitým způsobem nese dobu a kontext, ve kterém vzniklo, ať už vědomě, nebo ne.
V posledních pracích se výrazně objevují auta. Sama jsi říkala, že právě Athény změnily způsob, jakým je vnímáš – jsou všudypřítomná, často poničená a zároveň fungují jako symbol statusu. Vzpomínáš si na moment, kdy sis uvědomila, že automobil pro tebe není jen objekt každodennosti, ale může nést celou novou sérii?
Myslím, že ten moment přišel ve chvíli, kdy jsem poprvé řídila drahé luxusní auto. Uvědomila jsem si, jakou sílu má automobil jako symbol společenského statusu a jak může ovlivňovat nejen to, jak nás vnímá okolí, ale i naše vlastní chování. Právě tato schopnost objektu získat společenskou hodnotu, která přesahuje jeho samotnou funkci, je pro mě zajímavá. Odtud pak pro mě vzniklo spojení s AI. Začala jsem si klást otázku, jestli technologie, která má být schopná překonávat naše předsudky a pomáhat nám řešit problémy, dokáže tyto způsoby zobrazování a stereotypy skutečně nahlédnout jinak, nebo je naopak pouze reprodukuje.
V minulosti ses zmínila, že se snažíš materiál spíš redukovat. Daří se ti to? Nebo jsi naopak zjistila, že právě střet materiálů – textilu, kovu, tisku, malby – je něco, čeho se vlastně vzdát nechceš?
Naopak si myslím, že kombinace materiálů je pro můj současný způsob přemýšlení zásadní. Baví mě využívat materiál tak, aby si pohrával s divákovou percepcí, například prostřednictvím transparentnosti nebo u mých nejnovějších děl pomocí pigmentů, které z látky vytvářejí dojem kovového povrchu. Každý materiál má vlastní historii, způsob použití a asociace.
Zároveň mě baví používat materiály trochu proti jejich očekávané funkci a tím jim dát nový význam nebo narativ. Například u mých obrazů na háčkovaných dečkách nebo vyřezávané háčkované vzory do plechových autokapot. Zajímá mě právě moment, kdy si materiály začnou navzájem odporovat nebo si přisvojovat vlastnosti toho druhého.
Ve výstavách CRUSH (2025) a Fatal Attraction (2026), které na sebe volně navazují, propojuješ ženské tělo s automobilem jako objektem touhy, moci i sebeidentifikace. Ženské postavy v nových obrazech generuješ pomocí AI. Co se stane ve chvíli, kdy ti AI vytvoří obraz, který je až příliš stereotypní nebo absurdní?
Právě to je na AI pro mě zajímavé. Když jsem ji začala používat, překvapilo mě, jak rychle dokáže vytvořit obraz ženy založený na velmi stereotypních představách, žena, luxusní auto, podpatky, určitý typ těla a pózy. Vlastně tím velmi rychle ukazuje, jaké obrazy už v naší vizuální kultuře existují.
Když je ten obraz příliš stereotypní nebo absurdní, nemusím ho opravovat. Zajímá mě právě moment chybovosti, deformované tělo, příliš mnoho prstů nebo detail, který nás najednou znejistí. AI se snaží člověka napodobit, ale právě v těchto nedokonalostech je vidět, že mu stále úplně nerozumí. Zároveň se velmi rychle zdokonaluje a pro mě je důležité zachytit právě tuto současnou fázi, kdy ještě není dokonalá. Vzniká tím určitý pocit uncanny, něco známého a neznámého zároveň. Je to někde na hranici mezi tím, co působí přirozeně, a tím, co už začíná být trochu děsivé.
Tyhle chyby pro mě nejsou jen technickou chybou. Mohou odhalit něco o tom, jak AI člověka vůbec „vidí“ a z jakých existujících obrazů a stereotypů při tom vychází.
A jak vnímáš práci s AI nyní, když víme, jaký dopad to začíná mít na životní prostředí?
Je to pro mě určitě otázka, kterou nemůžu ignorovat. AI má svoje náklady a důsledky, stejně jako technologie, které používáme každý den. Zároveň mě zajímá, co s námi tyto technologie dělají, jak mění naši pozornost, představivost, komunikaci a vztah k obrazům.
Nechci ale mít potřebu ke každému nástroji okamžitě zaujmout jednoznačné stanovisko. Ekologický dopad je součástí celé otázky a myslím, že je důležité si ho uvědomovat. Zajímá mě právě i ten paradox, že technologie působí téměř nehmotně, přestože za ní stojí obrovské množství fyzických materiálů, energie a infrastruktury.
V roce 2025 jsi prostřednictvím programu MeetFactory absolvovala dvouměsíční rezidenci na Tchaj-wanu. Co ti pobyt v úplně jiném kulturním a vizuálním prostředí přinesl? Promítlo se z něj něco konkrétního do práce, kterou děláš dnes?
Pobyt na Tchaj-wanu pro mě byl důležitý hlavně tím, že jsem se na dva měsíce ocitla v úplně jiném kulturním, technologickém a vizuálním prostředí. Zajímalo mě propojení velmi pokročilých technologií s tradicí, řemeslem a každodenním životem. Nešlo mi o to přivézt si nějaký konkrétní vizuální motiv. Důležitější byla zkušenost s tím, jak mohou různé kulturní přístupy existovat vedle sebe a jak jinak můžeme vnímat technologie nebo tradici. Myslím, že se to do práce promítá spíš postupně. Utvrdilo mě to v zájmu o technologie i tradiční způsoby práce a v tom, co vzniká, když je postavíme vedle sebe místo toho, abychom je vnímali jako protiklady.
Kdyby ses na svou tvorbu od rezidence v Telegraphu podívala s odstupem, co se v ní změnilo nejvýrazněji?
Asi nejvíc se změnilo moje využití materiálů. Postupně jsem odstoupila od batiky a začala pracovat se složitějšími patchworkovými vzory a více využívat iridescentní pigmenty, které evokují povrch kovu.
Zároveň mě pořád zajímá kontrast mezi měkkostí textilu a tvrdostí nebo technologickým charakterem kovu. Materiály pro mě nejsou jen prostředkem, ale nesou vlastní asociace, historii a způsob použití. Možná se tedy nezměnilo tolik to, jak pracuji, jako spíš to, mezi čím se snažím vytvářet napětí a spojení.
Co tě čeká v následující době? Vzniká momentálně nějaká nová série nebo projekt?
Momentálně pracuji na větším projektu, ve kterém se zabývám novými formami intimity mezi člověkem a umělou inteligencí a tím, jak by se v budoucnosti mohla proměňovat naše představa lásky a intimity. Zajímá mě, co se děje ve chvíli, kdy technologie přestává být jen nástrojem a začíná vstupovat do prostoru, který jsme dosud spojovali především s lidskými vztahy. Zároveň mě na podzim čeká několik prezentací, v rámci Digital Art Festivalu v Taipei, společně s Delphian Gallery v Unit 1 Gallery v Londýně a také na Art Athina Art Fair.
