Michael Bukovanský se po loňském dokumentárním debutu Napojení: Ztvárnit nepopsatelné vrací s dalším krátkometrážním dokumentem natočeným ve spolupráci Telegraphu a Story Factory. Nový film GOOD BOY from Slovakia sleduje slovenského malíře Andreje Dúbravského během příprav olomoucké výstavy GOOD BOY a reflektuje nejen autorovu tvorbu, ale i aktuální společenské dění na Slovensku.
V roce 2022 jsi vytvořil krátkometrážní thriller/komedii Parabeny. Jak do kontextu tvé tvorby zapadá práce na dokumentárních filmech, nebo konkrétně film o Andrejovi Dúbravském? Vnímáš mezi těmito projekty nějakou spojitost, nebo jde o úplně odlišné přístupy k tvorbě filmu?
Dělat dokument nebo fikční film jsou pro mě dost odlišné věci. U Parabenů jsem si vymyslel každý detail a měl jsem plnou kontrolu nad každou z jednotlivých složek. Nakreslil jsem si storyboardy, předvybral hudbu, kostýmy a rekvizity a už od samého začátku jsem měl v hlavě celkový rytmus vyprávění a pocity, které jsem chtěl u publika v danou chvíli evokovat. U dokumentu se takhle moc připravit nedá. Člověk si může jen vybrat situace, které se rozhodne zachytit, a pak už se dá jen čekat, jakým směrem se třeba rozhovor bude ubírat. V případě GOOD BOY from Slovakia jsme měli tu výhodu, že na celou situaci okolo Andreje a ministryně kultury Šimkovičové šlo od začátku nahlížet jako na vyvíjející se příběh. Příběh o úspěšném malíři, který reprezentuje Slovensko svou originální tvorbou, a kterého dosazení vládní činitelé odsuzují, protože maluje něco, co reflektuje jeho sexualitu, což oni vnímají jako společensky škodlivé. Tento konflikt otevírá daleko širší otázky týkající se umělecké svobody a lidských práv a já mám upřímnou radost, že můžeme na taková závažná a aktuální témata poukazovat.
Minulý rok jsi jako režisér uvedl ve spolupráci se Story Factory film Napojení: Ztvárnit nepopsatelné. Letos vznikl film o Andreji Dúbravském, který měl v Telegraph Gallery v roce 2024 výstavu s názvem GOOD BOY. Jak jste se ze spontánního nápadu natočit první film dostali k pokračování spolupráce u další výstavy?
Byl to výsledek více faktorů. Především byla na základě vřelého přijetí filmu Napojení: Ztvárnit nepopsatelné po dalším dokumentu ze strany Telegraphu poptávka. To bylo někdy v létě 2024, kdy už výstava GOOD BOY byla asi v polovině svého trvání. Tuším, že právě tehdy se dali kurátoři Mira Macík a Erika Kovačičová do řeči s Andrejem o tom, že jsme o předchozí výstavě natočili krátký film a Andrej se podivil, proč netočíme taky o něm. Pak už jen slovo dalo slovo a pár týdnů nato jsme už jeli s kameramanem Danem Tyrlíkem za Andrejem do jeho domku na Slovensko.
Obsah nového dokumentárního snímku se od filmu o Napojení dost liší. Bylo ti nějaké téma například bližší a máš nějakou specifickou režijní metodu nebo přístup, kterým k dokumentu přistupuješ?
Film o výstavě Napojení představuje několik umělců, které spojuje jejich výtvarná metoda. Je složený z několika výpovědí osobitých českých malířů a kreslířů, a právě v té různorodosti spatřuji jeho největší přínos. U filmu GOOD BOY from Slovakia bylo od začátku všechno jinak, protože tady se vyprávění soustředí jen na Andreje Dúbravského a aktuální politické situace na Slovensku. Ještě před realizací výstavy v Telegraphu se Andrej dostal do docela silně medializovaného sporu s tehdy nově jmenovanou ministryní kultury Martinou Šimkovičovou. Jeden z jeho obrazů, který byl součástí výstavy s názvem Nespútaní v budově Slovenského rozhlasu ji údajně pohoršil, protože vyobrazoval dva nahé líbající se muže. Tehdy jsem poprvé ucítil, že stojíme před neobyčejným příběhem, který by určitě stálo za to zdokumentovat a když sám Andrej zmínil, že by se politickému aspektu filmu vůbec nebránil, bylo rozhodnuto.
Ministryně Šimkovičová je obecně dost zajímavý úkaz v prostředí dnešní slovenské politické scény. Lidé ji nejdříve znali jako moderátorku zpráv na TV Markíza, poté však přesedlala do internetové televize Slovan, kde se nejčastěji šíří zprávy, které by se daly snadno označit za dezinformace. Odmítání vakcín a šíření ruské propagandy jsou jen špičkou ledovce témat, kterých se Šimkovičová se svým moderátorským kolegou Petrem Kotlárem, který je teď mimochodem zmocněncem vlády pro prověření procesu řízení a managementu zdrojů během pandemie Covidu-19, dotýkají. Slovenská kulturní scéna se pod její vládou posledních několik měsíců doslova otřásá v základech a zmíněná neshoda s Andrejem byla jen jednou z prvních vlaštovek, které předznamenávaly směřování jejích dalších rozhodnutí. Jak říká Andrej v našem dokumentu: „zo začiatku nám to prišlo také vtipné…“.
Mluvíš o tom, jak se kulturní prostředí na Slovensku otřásá. Kromě proměn ve vedení institucí se také mluví o cenzuře, homofobii, umělecká obec protestuje…
Jak tuto situaci vnímáš jako někdo, kdo ji sleduje zvenčí? Cítíš k ní díky blízkosti Slovenska hlubší propojení, nebo ji vnímáš spíše s odstupem?
Nemohu říct, že téma svobodné kultury a projevy nejvyšších státních činitelů volajících po kontrole a cenzuře umění na Slovensku, vnímám s odstupem. To téma je pro mě dost osobní i proto, že má přítelkyně je Slovenka. Nechci říkat, že vidím do fungování slovenských kulturních institucí, ale při svých rešerších, a hlavně při tom nezbytném sledování zmíněných dezinformačních kanálů, jako je TV Slovan nebo InfoVojna, mi přišlo zcela zřejmé, že tato média pracují s podivnými interpretacemi faktů, podsouvají pochybné narativy nebo vyloženě jen chtějí vyvolávat v lidech zášť vůči čemukoli s nálepkou „progresivní“. Rétorika moderátorů těchto kanálů a jejich hostů staví na tom, že chtějí společnost především rozdělovat a dělat nepřítele z někoho, kdo ve skutečnosti na chod státu nemá nejmenší vliv. O to větším šokem pro mě pak bylo vidět, jak si lidé z této dezinformační scény mezi sebou začali po vítězství Roberta Fica ve volbách rozdělovat resorty, úřady a ministerstva. Slovenští politici, kteří v našem filmu vystupují, jako třeba Andrej Danko, Rudolf Huliak nebo sám premiér Fico za sebou táhnou tolik kauz, které se do našeho filmu ani nevešly, že je opravdu s podivem, že tito lidé ještě sedí na postech, kde sedí.
Andrej na Instagramu často otevřeně komunikuje se svým publikem a na kamery je tak do jisté míry zvyklý. Jaká s ním byla práce z pohledu režiséra? Bylo natáčení díky jeho otevřenosti jednodušší?
Myslím si, že Andrejovi vyhovovalo to, že jsme si vypěstovali opravdu příjemnou atmosféru, kdy jsme spolu byli jen já, on a kameraman. Přes den jsme vysedávali na jeho terase, povídali si, koukali mu pod ruce, když maloval ve svém ateliéru, nebo když nám chystal snídani z vajec, která snesly jeho slepice. Vzpomínám si, jak nám přímo říkal, že k němu domů pořád chtějí nějaké televizní štáby, aby ho zachytily při práci a udělaly s ním rozhovor, ale před námi vždy všechny odmítl.
Zároveň mě však Andrej předtím neznal a určitě musel být trochu nervózní z toho, jaký bude výsledek takového ambiciózního a politicky laděného filmu. Bylo taky vidět, že nechce působit nudně, a tak během našich rozhovorů dost vtipkoval, ale při seriózních tématech byl vždy velmi věcný a přirozený. Jeho projev společně s komentáři kurátorky Eriky Kovačičové se staly tmelem, který film drží pohromadě.
Zachytit aktuální politická a společenská témata v dokumentárním filmu může být složité. Co pro tebe bylo při balancování mezi osobním příběhem Andreje Dúbravského a širším kontextem nejnáročnější?
Scénář k filmu jsme psali společně s kurátorkou výstavy a produkční Telegraph Gallery Erikou Kovačičovou. Já jsem na sebe už tradičně vzal post režiséra a střihače. Vzhledem k náročnosti tématu mi bylo jasné, že přípravu před natáčením nemůžu podcenit, nicméně já se o politické dění na Slovensku a o dezinformační scénu obecně zajímám už dlouhou dobu, a tak pro mě toto téma nebylo úplně neprozkoumané. Další výhodou bylo, že protagonistou filmu je právě Andrej, který má v sobě neobyčejný šarm a při rozhovorech dost často zaznívaly vtipné hlášky. Dokázal by tak utáhnout i celovečerní film. Celá atmosféra při natáčení byla velmi pohodová a i přesto, že jsme se místy bavili o vážných věcech, dost jsme se spolu nasmáli. Určitě k tomu přispěla skutečnost, že jsme neměli žádný velký štáb a nic nás tak produkčně nesvazovalo. Zároveň bylo vidět, že Andrejovi záleží na tom, aby se dokument podařil, takže se nechal ve vhodné momenty vést a neměl žádný ostych s námi cokoli sdílet. Z hlediska scénáře a střihu tak pro mě byly nejnáročnější části věnované politické situaci. Ta náročnost pramenila z toho, že na neduhy ve slovenské politické scéně se dá nazírat hned z několika pohledů. My jsme se nakonec rozhodli soustředit na otázky svobody v uměleckém projevu a lidských práv, s důrazem na pozici slovenské LGBT komunity, které je Andrej součástí.
Situace ve slovenské politice se často ze dne na den mění. Proměnil se v průběhu natáčení koncept filmu oproti původní představě? A ovlivnil jeho podobu i neustále se vyvíjející politický kontext na Slovensku?
Situace se v průběhu toho půlroku, kdy náš dokument vznikal, sice vyvíjela, ale lidé se na svých pozicích, i přes hlasité protesty a stále nově vyvěrající kauzy, nikterak nezměnili. V průběhu produkce a postprodukce jsme spíš stále řešili nové možnosti, jak do filmu něco dalšího vložit a na co bychom ještě měli poukázat. Okolo ministryně a jejích kolegů z Ficovy koalice se týden co týden dělo, a stále děje, něco nového, více i méně bizarního, nad čím se dá minimálně zvednout obočí. Příjemným zjištěním pro mě nicméně bylo, když jsem si přečetl svůj vlastní text ze začátku léta 2024, kde jsem představoval obecnou ideu a téma tehdy jen zamýšleného filmu GOOD BOY from Slovakia, kdy jsme za sebou se štábem neměli ještě ani jeden natáčecí den. K tomu textu jsem se vrátil po tom, co jsem film dostříhal a zjistil jsem, že jsme přesně naplnili to, co jsme přislíbili a co jsme hlavně od začátku od filmu chtěli.
Jakou roli podle tebe hraje dokumentární film v době, kdy dochází k omezování svobod? Myslíš, že filmy jako tento mohou reálně ovlivnit veřejné mínění? Myslíš si, že by se slovenská ministryně kultury na film vůbec podívala, a jakou reakci bys od ní očekával?
Pokud paní ministryně někdy náš film uvidí, nebo se o něm dozví, tak podle toho, jakou rétoriku jsem u ní vypozoroval, si myslím, že by nás jednoduše nařkla z politického aktivismu, což je podle ní něco, co do umění, a tedy ani do filmu nepatří. V její funkci je už jen takové uvažování na pováženou. Při stříhání filmu jsem pracoval třeba také se záznamy z Národní rady Slovenské republiky, nebo s jejími oficiálními tiskovými zprávami. Jen těžko by mě někdo mohl nařknout ze zkreslování jejích projevů, nebo snad vytržení některých vět z kontextu, z jejích úst zkrátka někdy zaznívají skutečně znepokojivé výroky. Chtěl jsem, aby v našem filmu zazněly. Diváci TV Slovan žijí ve své bublině a ti, co TV Slovan nesledují, nemají často ani tušení jaké výroky tam účinkující prohlašují. Náš film zachycuje Andreje Dúbravského ve velmi zvláštní době, kdy je slovenská společnost rozdělená, ale poukazuje především na to, že jedna strana politického spektra zkrátka těží z rozdmýchávání nenávisti a umělého vytváření problémů a tím si získává hlasy voličů, což je o to smutnější.
Roli dokumentárního filmu v takové politicky zvláštní době nejlépe vystihuje citát z jednoho mého oblíbeného filmu od rumunského režiséra Radu Judeho: „Když Athéna nabádala Persea, aby netvora zabil, varovala ho, aby se nikdy nedíval do jeho tváře, ale pouze na zrcadlový odraz v naleštěném štítu, který mu Athéna darovala. Perseus pak podle její rady usekl Medúze hlavu. Ponaučení mýtu spočívá v tom, že skutečné hrůzy nechceme a nemůžeme vidět, protože nás paralyzují oslepujícím strachem. Film je Athénin vyleštěný štít.”
Film se vztahuje přirozeně spíše k výtvarně tvorbě, ale krize se týká širokého spektra umění. Na Slovensku se řešil i zásah do financování filmů v případě propagace LGBT+ témat. Jak vnímáš situaci v kulturním světě na Slovensku z pohledu filmaře?
V našem filmu přímo vypichujeme, že se někteří členové vládní koalice snaží zasadit o to, aby byla potlačena reprezentace sexuálních menšin ve filmech a v umění obecně. Mé základní stanovisko se shoduje s Andrejovým viděním situace – umění by mělo být naprosto svobodné a politici by na něj neměli mít nejmenší vliv. Současně se zásadně neshoduji s viděním ministryně Šimkovičové, že politika do umění nepatří. Naprosto mě udivuje takové vidění situace, protože politika v demokracii je naštěstí součástí našich životů a vyjadřovat se k ní považuji za přirozené právo. Pokud jde o umělce, ať už je to malíř, filmař, dramatik nebo herec, všichni mají právo se vyjádřit skrze médium, které si zvolí.
Kde bys chtěl, aby měl film největší dopad? Cílí spíše na festivalové publikum, širší slovenskou společnost, nebo třeba mezinárodní scénu?
Necílíme přímo na konkrétní publikum, ale propojení výtvarného umění s politickým aspektem jistě nebude téma pro každého. Andrej Dúbravský je ale nepochybně vynikající malíř světového formátu a témata, kterým se ve své tvorbě věnuje nejsou nic, co by mělo mít jakkoli negativní dopad na zbytek společnosti, ba naopak. Oproti tomu vysoce postavení politici, kteří by jeho tvorbu nejradši kontrolovali, či ideálně přímo zakázali vystavovat, se rozdělování společnosti dopouštějí. Byl bych rád, kdyby se film dostal k co nejširšímu publiku a tour po festivalech bude jistě součástí. Nejvíce se těším na chystaná promítání na Slovensku, kde budou diskuze po projekci, předpokládám, nejzapálenější.
Filmy ve tvojí režii si získávají v Telegraphu své pevné místo, už je v plánu nějaký další?
Už v březnu jsme začali pracovat na dalším krátkém dokumentu, který tentokrát soustředí na již skončenou výstavu Signál IV: Osmdesátky. Chceme nahlédnout do scény československého umění osmdesátých let a už máme přislíbenou účast několika velmi zvučných jmen české výtvarné scény. Produkce tohoto filmu je nicméně teprve na začátku, a tak zatím nebudu zbytečně prozrazovat nic dalšího.
