Nevena Aleksovski je vizuální umělkyně, která vystudovala Akademii výtvarných umění a designu v Novém Sadu (2008) a magisterský program kulturních studií na Univerzitě v Lublani (2014). Své práce představila na řadě mezinárodních výstav a veletrhů, mimo jiné v ŠKUC, Cukrarna, na Vienna Contemporary, Artissima, ARCOmadrid či Berlin Art Week. V roce 2022 vydala knihu Melancholy of the Abandoned Lands, mapující migrační historii své rodiny během rozpadu Jugoslávie a po něm. Ve své tvorbě propojuje malbu, kresbu, instalaci a nalezené objekty a z feministické perspektivy zkoumá témata vysídlení, paměti, práce a historické proměny prostřednictvím minimalistického vizuálního jazyka.
Rozhovor vznikl u příležitosti rezidenčního pobytu Maji Babič Košir a Neveny Aleksovski v Telegraphu, který vyvrcholí společným Open Studiem 23 6 2026.
Jedním z ústředních témat tvojí tvorby je migrace. Jak tvoje vlastní zkušenosti i zkušenosti tvojí rodiny formovaly tvůj pohled na věc a jak se tyto zkušenosti promítají do tvojí umělecké praxe?
Ano, migrace je v mé tvorbě velmi důležitým tématem, protože hluboce ovlivnila jak historii mé rodiny, tak můj vlastní život. Jako někdo, kdo zažil přestěhování do jiné země a budování nového života od nuly, jsem obzvláště citlivá na další otázky spojené s migrací, jako jsou otázky identity, domova, sounáležitosti, odlišnosti a vyloučení. Moje tvorba je vždy velmi osobní a intimní, takže mi připadá přirozené čerpat z těchto zkušeností jako ze zdroje pro můj tvůrčí proces. Spíše než se soustředit výhradně na migraci jako na fyzický přesun, zajímají mě její emocionální a psychologické stopy a způsoby, jakými i nadále formuje individuální i kolektivní identity napříč generacemi. Tato témata vyjadřuji především prostřednictvím kresby, kterou využívám jako nástroj k vytváření emocionálně nabitých, intimních a přímých děl. Často také pracuji s nalezenými předměty a archivními fotografiemi, abych prozkoumala a dekonstruovala osobní i kolektivní dějiny a zároveň z těch stávajících vytvářela nové příběhy.
Často pracuješ s materiály z rodinného archivu, například v díle „Melancholy of the Abandoned Lands“ a na výstavě „Here, but Somewhere Else“. Jaký význam má pro tebe rodinný archiv a proč se opakovaně vracíš zejména k archivu svého otce?
S rodinnými archivy pracuji hodně, ale většinou jako s výchozím bodem, který mi umožňuje propojit osobní zkušenosti s širšími historickými a společenskými narativy. Archivy mě zajímají nikoli jako neměnné záznamy minulosti, ale jako živé struktury, které lze prostřednictvím mé umělecké praxe nově interpretovat a oživit. Rodinné fotografie, dokumenty a předměty, s nimiž pracuji, nesou stopy jednotlivých životů, ale odhalují také širší příběhy o migraci, politických změnách, paměti a sounáležitosti. K archivu mého otce se často vracím, protože představuje velmi specifický a pro mě obzvláště zajímavý vstupní bod k těmto tématům. Díky němu mohu prozkoumávat nejen jeho osobní historii a tím navázat hlubší spojení s ním, ale také širší sociální a historické souvislosti, které formovaly jeho život a nepřímo i ten můj – konkrétně kontext socialistické Jugoslávie po druhé světové válce. Nezajímá mě pouhé dokumentování minulosti, ale vytváření nových významů a příběhů z archivních fragmentů a jejich propojování s širšími sociálními a politickými otázkami.
Často se vracíš ke krajinám, které v sobě nesou jak historické, tak osobní příběhy. Co tě fascinuje na vztahu mezi krajinou a pamětí?
Mnohé z krajin, se kterými pracuji, souvisejí s místy, která jsou součástí mé vlastní historie nebo historie mé rodiny – opuštěné vesnice v Severní Makedonii, pustiny hornického města Bor, kde jsem vyrůstala, nebo majestátní, avšak často nepřístupné hory Slovinska, země, do které jsem se přestěhovala. Práce s takovými motivy mi umožňuje zkoumat, jak se osobní vzpomínky prolínají s širšími historickými procesy a jak si místa zachovávají emocionální význam i dlouho poté, co události, které je formovaly, již pominuly. Toto napětí mezi osobním a kolektivním mě hluboce zajímá a ve své tvorbě se k němu neustále vracím.
Tvá tvorba zahrnuje širokou škálu technik a médií. Zabýváš se fotografií a zároveň prostřednictvím kresby rozvíjíš charakteristický minimalistický vizuální jazyk. Jak vypadá tvůj tvůrčí proces?
Můj tvůrčí proces je velmi intuitivní, expresivní a přímý, zejména pokud jde o kresbu, kterou stále považuji za své hlavní médium. Kresba nabízí pocit bezprostřednosti, hravosti a svobody, který většina ostatních médií neposkytuje. Prostřednictvím kresby mám pocit, že dokážu vyjádřit vrstvy svého vnitřního světa tím nejpřímějším a nejupřímnějším způsobem, což v umění hluboce oceňuji. Umožňuje mi to pracovat instinktivně a řídit se asociacemi, emocemi a vizuálními impulsy, jakmile se objeví. Pokud jde o práci s archivními fotografiemi nebo nalezenými předměty, je proces poněkud odlišný. Zahrnuje více práce založené na výzkumu, analýze a obecně racionálnější a investigativnější přístup k tématům, která zkoumám. Trávím spoustu času prohlížením materiálů, odhalováním souvislostí a přemýšlením o historických, sociálních a osobních kontextech, které v sobě nesou. Ačkoli se tyto přístupy mohou jevit jako zcela odlišné, v mé tvorbě jsou úzce propojeny. Ať už kreslím nebo pracuji s archivními materiály, v konečném důsledku mě zajímají otázky paměti, identity, sounáležitosti a způsoby, jakými se osobní zkušenosti prolínají s širšími historickými narativy. Intuici a výzkum nevnímám jako protiklady, ale jako doplňkové metody, které mi pomáhají rozvíjet a formulovat myšlenky.
Ve tvých kresbách se objevují také texty – slogany, fráze nebo krátké věty umístěné v těsné souvislosti s nakresleným motivem. Jak pracuješ s jazykem a textem jako s vizuálními i koncepčními nositeli významu?
Ano, text je něco, co ve své tvorbě ráda používám jako vizuální i koncepční prvek. Konkrétní slovo, ať už vymyšlené nebo skutečné, celá věta nebo prostě hravá kombinace písmen se v mé tvorbě, především v kresbách, objevuje velmi spontánním a intuitivním způsobem. Někdy text pochází z rozhovorů, které zaslechnu ve svém okolí, z písně, kterou poslouchám, z verše básně, kterou čtu, nebo prostě z výrazu, který rezonuje s mým aktuálním emocionálním stavem. Text, který se v mých kresbách objevuje, tak slouží k prohloubení významů, které kresba může vyvolat, a zároveň funguje jako silný vizuální prvek, který doplňuje jazyk obrazu. Zajímá mě, jak mohou slova posunout, rozšířit nebo dokonce zkomplikovat interpretaci kresby. Někdy text poskytuje další kontextovou vrstvu. Jindy vnáší nejednoznačnost či rozpor a otevírá tak nové asociace a výklady. K jazyku nepřistupuji jako k něčemu oddělenému od vizuální sféry. Slova, písmena a rukopis naopak vnímám jako formy, které nesou jak sémantickou, tak vizuální váhu. Jejich umístění, rytmus a grafická kvalita jsou stejně důležité jako jejich doslovný význam. V tomto smyslu se text stává dalším prvkem kresby, který mi umožňuje pohybovat se mezi obrazem a jazykem, intuicí a vyprávěním, osobní reflexí a kolektivní zkušeností.
Vydala jsi několik uměleckých knih, které spojují fotografii, kresbu a text. Jaké místo zaujímá kniha ve tvém životě a tvůrčí praxi? Co ti formát knihy umožňuje vyjádřit, co jiné formy nedokážou?
Do světa uměleckých knih a vydavatelství jsem vstoupila prostřednictvím formátu zinu. V té době byla kultura zinů ve Slovinsku velmi živá (a stále je). Mnoho umělců vytvářelo nejrůznější zajímavé ziny, umělecké knihy a nezávislé umělecké publikace a několik malých nakladatelství hrálo důležitou roli při popularizaci těchto formátů. Jedním z nich bylo Look Back and Laugh, které vydalo můj první zin a později i risografickou uměleckou knihu. Zpočátku bylo vydávání mých kreseb ve formě zinu obzvláště vzrušující, protože mi to otevřelo nový způsob prezentace mé tvorby – takový, který nebyl závislý na galerijním systému ani na širší infrastruktuře uměleckého světa. Místo toho šlo o DIY, nezávislé, hravé a nehierarchické médium. Umožnilo mi to také širší distribuci a pomohlo mi oslovit publikum, s nímž bych se jinak možná nesetkala. Obecně vnímám vydavatelství jako demokratické a komunitní médium, což je jeden z důvodů, proč mě tak přitahuje.
Později jsem měla příležitost vydat několik uměleckých knih, k nimž jsem přistupovala spíše koncepčně a na základě výzkumu, což pro mě byla stejně naplňující zkušenost. Zvláště mi leží na srdci moje umělecká kniha Melancholy of the Abandoned Lands, kterou vydalo skvělé nakladatelství PrivatePrint ze Skopje v Severní Makedonii. Jedná se o vizuální příběh složený z kreseb, fotografií z rodinných alb a nalezených obrázků, prostřednictvím kterého zkoumám otázky identity, migrace a odcizení. Jedná se o velmi intimní projekt, který čerpá z migrační historie mé rodiny napříč balkánským regionem a zamýšlí se nad tím, jak se proplétají osobní a kolektivní dějiny.
Jak bys popsala svou dlouhodobou spolupráci s Majou Babič Košir? Jaké jsou výhody, ale i výzvy spolupráce mezi dvěma umělkyněmi?
Naše spolupráce začala v roce 2022 a iniciovala ji naše galeristka Piera Ravnikar. V té době jsme se ještě moc dobře neznaly, ale obě jsme byly velkými obdivovatelkami práce té druhé. Díky této spolupráci jsme prohloubily náš vztah jak na profesionální, tak na osobní úrovni a kromě toho, že jsme se staly uměleckými partnery, jsme se také spřátelily. Dosud jsme společně realizovaly několik výstav a projektů a mohu říci, že mě tato spolupráce opravdu baví. Obě máme dobře rozvinutou samostatnou uměleckou praxi, ale zároveň se skvěle doplňujeme, když jde o jejich kombinování a spojování v rámci společného projektu. Mezi mnoha věcmi, které máme společné, si myslím, že tvoříme z podobného východiska: intuitivně, čerpáme z osobních příběhů a archivů a zároveň se ve své práci snažíme být přímé a upřímné. Velká část naší společné tvorby vzniká prostřednictvím dlouhých rozhovorů, experimentování a hraní si s materiály, formami a významy. Je to proces, který je pro mě velmi naplňující a inspirativní. Poprvé od začátku naší spolupráce se v současné době společně účastníme umělecké rezidence a trávíme téměř dva měsíce v nádherném prostředí Telegraphu. Intenzivně pracujeme na naší nadcházející výstavě ve Slovinsku, která se uskuteční letos v říjnu, a tato zkušenost je pro nás neuvěřitelně obohacující. Mám pocit, že toto období intenzivní práce a společného času posílilo naši spolupráci a otevřelo nové možnosti pro naše budoucí projekty.
Jak Olomouc ovlivnila vaši práci během rezidence? Zabýváte se při účasti na rezidenčních programech vědomě historií, pamětí nebo atmosférou daného místa?
Olomouc byla pro nás obě neuvěřitelným zážitkem. Jsme opravdu šťastné a vděčné, že jsme měly příležitost strávit téměř dva měsíce v galerii Telegraph a v tomto krásném městě. Podmínky pro práci a pro plné věnování se naší umělecké tvorbě byly výjimečné a cítíme se velmi poctěny, že jsme mohly něco takového zažít. Především bych chtěla poděkovat celému týmu Telegraphu za jejich velkorysost, podporu a pohostinnost, stejně jako naší galerii RAVNIKAR, která nás s Telegraphem spojila a umožnila tak tuto rezidenci. Olomouc ovlivnila naši práci mnoha různými způsoby. Klidné tempo města nám umožnilo hluboce se soustředit na naši tvorbu a vytvořit si prostor pro reflexi. Její bohatá historie, architektura a krása ulic, parků a veřejných prostranství se staly neustálým zdrojem inspirace. Dojala nás také laskavost a otevřenost lidí, s nimiž jsme se setkali, díky čemuž jsme se od samého začátku cítily vítány a jako doma.
Při účasti na rezidenčních programech se snažím vnímat atmosféru, historii a paměť daného místa, i když ne vždy přímo či na základě výzkumu. Zajímá mě, jak se místo postupně odhaluje prostřednictvím každodenních zážitků, procházek, rozhovorů, pozorování a setkání. Někdy se tyto vlivy projeví přímo v díle, jindy zůstávají spíše nenápadné a utvářejí náladu, rytmus či směr tvůrčího procesu. V Olomouci mě obzvláště zaujala vrstevnatá historie města a způsob, jakým v městské krajině koexistují stopy různých historických období. Jelikož se jak Maja, tak i já ve své tvorbě často zabýváme pamětí, archivy, osobními příběhy a konstrukcí narativů, pobyt na místě s tak silným pocitem historické kontinuity nevyhnutelně rezonoval s naším uvažováním. I když rezidenční pobyt nevede k projektu, který by se výslovně týkal samotného místa, zkušenost života a práce na daném místě se stává součástí díla méně viditelným, ale neméně důležitým způsobem.
